Meditace Vipassana: 10 dní v ráji, nebo peklo na zemi?

V poslední době se s meditacemi roztrhl pytel. Meditovat můžeme vždy a všude, ať už s aplikací v telefonu, na pravidelných lekcích s lektorem, nebo na víkendových workshopech. Meditace se stala módním trendem a kdo nemedituje, jako by nebyl.

Na začátek je dobré si vyjasnit, co vlastně meditace je. V našich zeměpisných šířkách stále panuje všeobecné přesvědčení, že meditace je v lepším případě nicnedělání, v horším případě zavání aktivním členstvím v podivné sektě a vykonáváním ještě podivnějších rituálů za účelem splynutí s vesmírem.

Obě varianty by nemohly být dále od jejího skutečného významu. Meditace je odvozena od latinského slova meditatio, které v překladu znamená rozjímání. Jedná se o různé techniky prohlubování soustředění, se kterým má společnost 21. století obrovský problém.

 Meditace Vipassana
Autor: 
Dana Macková

Jednou z mnoha různých meditací je i Vipassana (tzv. meditace vhledu), která je podle mého názoru "matkou" většiny mladších meditačních technik, jež z ní vychází, protože Vipassana jako taková je časově náročná a očekává od žáků naprosté ponoření se do této techniky, a to minimálně na prvních 10 dní. Z toho vyplývá, že tato technika není pro každého, nicméně pokud chcete získat alespoň základní povědomí o meditaci a naučit se její základy, je oněch 10 dní naprosto stěžejních a naučit se základy jakékoliv meditační techniky za kratší dobu prostě nejde.

Co tedy Vipassana je? Vipassana znamená vidět věci takové, jaké opravdu jsou. Jedná se o jednu nejstarších indických meditačních technik, která pochází z buddhismu; před více než 2500 lety ji objevil Buddha, přitom ale nemá nic společného s náboženstvím (můžeme tedy škrtnout povinný oranžový oděv). Buddha tuto meditaci vyučoval jako univerzální prostředek k léčbě všech trápení, nazval ji "art of living" (umění žít) a tak se jí říká dodnes. Vipassana je cestou celkové sebetransformace skrze sebepozorování (které je také základním stavebním kamenem jógy). Vipassana se zaměřuje na propojení těla a mysli, které můžeme uskutečnit, pokud zkoncentrujeme svou pozornost na fyzické pocity. Vlastně se jedná o takovou jógu bez ásan - v józe pozorujeme své tělo právě prostřednictvím ásan, kdežto u Vipassany zaměřujeme svou pozornost dovnitř těla v sedu, což je daleko složitější, ale také efektivnější. Výuka začíná tím, že několik dnů žáci pozorují pouze svůj dech, potom soustředí svou pozornost na své nosní dírky a vnímají proudění vzduchu, ale na rozdíl od jogínů svůj dech nijak neovlivňují, pouze ho pozorují. Myslím, že už jen naučit se věci pouze pozorovat, je v dnešní době opravdová výzva a nedocenitelná schopnost.

Vipassana se vyučuje na desetidenních pobytových kurzech, kde žáci dodržují pro někoho velmi přísný řád, učí se základy techniky, a 18 hodin denně praktikují, aby na sobě během těchto dnů mohli pocítit příznivé výsledky. Deset dnů je opravdu minimum pro výuku, dříve probíhal základní kurz 40 dnů, ale vzhledem k potřebám společnosti byl postupně zkracován. Jednou z podmínek kurzu je také odevzdání veškerých telekomunikačních zařízení, psacích potřeb, žáci mezi sebou nesmí mluvit, a dokonce se musí vyvarovat očního či jiného kontaktu. Celých deset dní tak stráví v jakési společné izolaci, pouze sami se sebou a svými pocity.

Připadá vám to jako peklo nebo naprostý nesmysl? I já jsem měla spoustu otázek, než jsem se na Vipassanu vypravila. Zúčastnila jsem se jí na ostrově Jáva, při své, už tak nečekané cestě po Východě. Níže připojuji své zápisky, které vznikly druhý den po ukončení meditace a které věrně kopírují to, co jsem za oněch deset dní zažila. Meditaci bych doporučila každému, kdo hledá otázky a nenalézá odpovědi, kdo je unaven tempem práce a života, a kdo potřebuje zastavit a nadechnout se, nebo jen začít volně dýchat. Takže vlastně každému, kdo je otevřen novým vjemům a zjištěním, že věci můžou být tak trochu jinak, než jsme zvyklí.

"Jsem hrozně ráda, že jsem nejela na meditaci už třeba před pěti lety, kdy jsem o Vipassaně poprvé četla. Byl by to z mé strany zase jen nesmyslný útěk k další výzvě, kterou bych sice na sílu možná dokončila, čímž si absolutně nejsem jistá, ale mělo by to naprosto jiný, pokud vůbec nějaký, efekt. Bylo zajímavé vidět ostatní, jak strašně bojují a jak vlastně všichni jsou v naprosté tenzi a napětí, což bylo ještě umocněno tím, že jsme spolu nemohli mluvit. Překvapilo mě, že většina lidí byla hrozně mladá, bylo jim kolem 25 let. Já jsem v tom období trávila čas na večírcích a největší pecka pro mě bylo jít pařit a dělat nesmysly ve stavu změněného vědomí (někdy až naprostého bezvědomí). Asi je nová generace moudřejší, což je bezvadné. Naopak druhá část lidí byla ve věku přes třicet, a z velké většiny se jednalo právě o ty, kteří proskotačili mládí po večírcích a pak zjistili, že tudy cesta asi nepovede...

Ač jsem jela na meditaci poměrně dobře teoreticky připravená, zjistila jsem, že tyto načtené informace jsou přesně jen slova o tom, že něco sice může být zajímavé, ale dokud to člověk neprožije sám na základě vlastní osobní reálné zkušenosti, jsou to pořád jen slova. Slova, která sice můžou dávat smysl, ale samy o sobě nic neznamenají, což byl první z mých důležitých poznatků. Určitě to není o tom, že člověk odjede na deset dní do lesa, sedí tam pod palmou (nebo jiným stromem), bez mobilu kouká na nebe a netrpělivě počítá minuty do konce toho utrpení. I když i takoví jedinci tam samozřejmě byli a jakmile Noble Silence skončilo, jako by ani nikdy nebylo. I já bych ještě před nějakou dobou byla jednou z nich a potají dělala kliky a dřepy s výskokem za rohem, aby mě nikdo neviděl, a většinu času přemýšlela o tom, že se půjdu oběsit, protože nic nedělám, mrhám časem a jen sedím na zadku. Do toho jsem jako bonus nucena poslouchat "nějakého frajera", který stoprocentně musel brát drogy, protože dvacetkrát denně omílá úplně trapné klišé (tím jsem myslela zakladatele S. N. Goenku, který hovořil ze záznamu před začátkem a na konci každé meditace).

Začali jsme večer po příjezdu, kdy začalo Noble Silence, které trvalo až do 10. dne ráno. Každý den byl jasně daný bohatý program, který trval od 4 hodin ráno do 9 hodin večer. V 6:30 byla snídaně, v 11 hodin oběd, a odpoledne dostali kousek ovoce ti žáci, kteří se meditace účastnili poprvé. Nikdy bych nevěřila, že budu v naprosté spokojenosti snídat v 6:30 ráno zeleninovou polévku s chilli. Mezitím byly hodinu až hodinu a půl dlouhé meditace, kdy nám nejprve byla vysvětlena technika, a pak jsme pokračovali sami, každý se svými problémy.

Dalším z důležitých poznatků bylo to, že si opravdu veškeré své nespokojenosti a problémy vytváříme sami ve své hlavě, a to převážně svými rychlými soudy a sekáním jasných a ucelených 'pravd'. Jen pro ilustraci - S. J. Goenka, tedy ten učitel, jehož instrukce jsme poslouchali ze záznamu, vždy zpíval v sanskrtu svým velmi hlubokým indickým hlasem slova, jejichž smysl ani není důležitý. Když jsem to slyšela poprvé, úplně mě polilo horko – kam jsem se to vydala, co to je za blázna, co to mele, anglicky neumí, takže mu skoro nerozumím, co to je za přízvuk atd. Po třech dnech, kdy jsme každý večer sledovali hodinu a půl dlouhé video, ve kterém on celou techniku vysvětloval (ve smyslu, jak teorie a praxe musí jít v ruku v ruce, protože pokud bude člověk bude znát jen teorii, ale jeho praxe bude nulová, je to průšvih, a naopak když člověk pouze bude něco praktikovat, bez toho, aniž by věděl, proč a jak to dělá, nějaké výsledky se sice dostaví, ale zdaleka nedosáhne svého potenciálu), mi jeho hlas i to co říkal, najednou začalo dávat smysl. Došlo mi, že celá moje averze byla jen moje vlastní předpojatost a nespokojenost sama se sebou. Když jsem si uvědomila, že takhle je to vlastně téměř vždy, polilo mě znovu horko..."

 10 dní v ráji, nebo peklo na zemi?
Autor: 
Dana Macková

"První tři dny se člověk soustředí jen na svůj dech a pak na místo pod nosem, na své nosní dírky, kdy účelem toho celého je úplné zklidnění mysli a vlastně znovu se naučit cítit. Je dost strašidelné si uvědomit, že jsme naprosto přestali cítit cokoli. Neumíme vnímat sebe sami, což mi přijde úplně nejděsivější, protože když nejsme schopni cítit a vnímat sami sebe, jak můžeme cítit a vnímat ostatní a věci podle toho, jaké ve skutečnosti jsou, bez všech domněnek a dogmat? Možná proto jsou věci tak, jak jsou.

Někdy kolem čtvrtého dne jsem začala cítit celé tělo a pak to automaticky začalo jít do hloubky. Cítila jsem každý sval, každý orgán, jednotlivé kosti i celou páteř. To mělo za následek, že jsem se jakoby vznášela a moc jsem nevěděla, jak tyto nové intenzivní pocity kontrolovat. Upřímně rozumím mnichům, kteří se najednou vzdají pozemských radovánek, protože takový nekončící pocit klidu, absolutního štěstí, splynutí sama se sebou a zároveň okolním světem jsem v životě nezažila. Je úplně jasné, že pro lidi, kteří na tohle nejsou připraveni, to může být dost nebezpečné, jakási levná náhražka drog a alkoholu a jiných aktivit, což samozřejmě není pointa. Otázkou je, zda každý zažije při své první meditaci tento stav, který vůbec není jejím cílem. Podle toho, co jsem potom slyšela od ostatních, myslím, že ne, a že zážitky každého jsou v souladu s tím, na co jsou jeho tělo a hlava připravené. Díky těmto pocitům a následnému vysvětlení mi došlo, že podstatou je, že naše veškeré pocity (chtíče, touhy a odmítání) jsou jen nekonečným plynutím, když všechno se jednou změní, pomine a přetransformuje v něco jiného. To, že tuto skutečnost odmítáme a nechceme si ji připustit, je původem veškerého našeho utrpení.

Další dny se začaly dít věci. Byla jsem schopná se naprosto koncentrovat i s otevřenýma očima, já, která na právech měla vždycky problém se soustředit. Když jsem chodila, sprchovala se, ležela, všude jsem byla schopná si s tou energii hrát a přenášet svou pozornost, kam se mi zachtělo. Když jsem zavřela oči a uvolnila se, sledovala své tělo zevnitř, současně, jakoby náhodou, začaly chodit obrazy a odpovědi na moje dávné otázky. Byl to mix vzpomínek, věcí, které jsem dávno zapomněla, věcí, které ani nevím, kdy a jak se staly.

Najednou věci pomalu začaly dávat smysl. Celý můj předchozí životní styl byl jen zoufalý běh za pocitem, že vůbec žiju, že se něco děje, že je nějaká akce, kdy místo toho, abych se vypnula a podívala dovnitř, jsem běhala okolo, dívala se v panice na všechny strany a pořád jsem nic neviděla."

Myslím, že spoustu věcí člověk tak nějak podvědomě cítí sám, akorát rychlostí všedních dní a pod tlakem ostatních a všeho kolem pomalu otupuje, a aby aspoň trochu uspokojil ten hlad po jakémkoliv pocitu, který je společný nám všem, nastupuje éra FF-FL-FS (fast-food, fast-life, fast-sex). Na druhou stranu si myslím, že spousta lidí je v tomto nastavení spokojená, protože když už nic jiného, je pro ně známé a tím pádem i bezpečné. Ne každý chce zjistit a pak si třeba i přiznat, že je možná něco špatně. Že jsme se v tom všem tak trochu ztratili a zapomněli dýchat. Že už všechno máme (kolikrát máme víc, než potřebujeme) a většinu (někdy všechny) svoje problémy si vytváříme sami. Že jsme tady fakt jenom na chvilku a prahnutím po zážitcích a trápením se tím, že věci nejsou tak, jak jsme si třeba vysnili (tedy 'správně') nám uniká realita.

Asi nejdůležitější věc, kterou jsem si uvědomila, bylo, že věci kolem sebe můžeme změnit jenom tak, že začneme měnit sami sebe. Ne na sílu, a tím, že bezhlavě poběžíme dopředu a budeme trhat rekordy, ale tím, že se zastavíme, dovolíme si chvíli volně dýchat a podíváme se poprvé namísto kolem sebe dovnitř. Možná nám přirozeně dojde, že důvod naší nespokojenosti je přesně tam v té tmě. A i když je tam nejdřív tma a skoro mrtvo, tak dřív nebo později se pomalu rozsvítí a věci začnou dávat smysl. Poprvé mi došlo, že nic a všechno si jsou opravdu velmi blízko. Někdy nedělat nic, je opravdu to nejlepší, co člověk může udělat, protože právě tím může potom dělat úplně všechno.

Bylo by skvělé, kdyby si každý z nás jednou za život dopřál deset dní sám pro sebe, nebo lépe řečeno být sám se sebou. Může pak totiž zjistit, že na to, aby se stala spousta věcí, nemusí cestovat přes půl světa a dělat adrenalinové sporty, protože někdy naučit se jen tak být je ten největší adrenalin.

Nejprve přišlo stěhování do Austrálie, pak cesta po Indonésii a delší pobyt v Indii. Tím bylo rozhodnuto: z bývalé advokátky se stal nadšený yogi, který se snaží najít rovnováhu ve všem, co dělá. Dana se na svých lekcích zaměřuje na zpevnění pánevního dna a celého HSS, což jsou nejdůležitější a někdy opomíjené části těla nejen při cvičení jógy, ale také při držení celého těla.

Kam dál?

Jóga a hypnotický trans
Jóga a hypnotický trans mají v mnoha ohledech řadu styčných bodů. Mezi spojující linky...
Jdu si vyvětrat hlavu aneb Meditace při chůzi
Vzpomínám si, jak jsem se učila na přijímací zkoušky na střední školu. Nad knihami,...
Cesta za mysl aneb Meditační techniky rozšiřující vědomí
Uznávám, že titulek článku může ledaskomu evokovat obskurní seance grupy přestárlých...
Meditace jako ta nejlepší medikace
Slovo meditace v průběhu několika posledních desetiletí na západě vcelku zdomácnělo...
Go to top

Nejbližší akce

Jógová dovolená v Rakouských Alpách
Středa, 16. Srpen 2017 - 17:00
Yoga Teacher Training 200 ryt
Pátek, 18. Srpen 2017 - 16:30