MŮJ PŘÍBĚH: Cesta kolem světa za poznáním sebe sama

"My way" je nejen má oblíbená skladba, ale zároveň ale i mé motto, kterým se podvědomě řídím. Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že budu učit jógu, poděkovala bych mu za nejapný žert. Jógu jsem považovala za cvičení pro líné lidi, v lepším případě pro lidi se zdravotními problémy, kteří nemohou hrát tenis či běhat maratony… Na milost jsem byla ochotná vzít maximálně bikram jógu, kdy "pocení krve" nahrazovalo alespoň dostatečné vedro. To, že jsem tenkrát ještě nedokázala cítit sama sebe, mě vůbec nenapadlo.

 Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že budu učit jógu, poděkovala bych mu za nejapný žert.
Autor: 
Dana Macková

Sportu jsem se věnovala od malička, stejně jako kreslení, a tak byl směr, kterým jsem se chtěla po gymnáziu vydat, vcelku jasný. "Nevymýšlej hlouposti a jdi dělat něco pořádného," znělo z domova. Vzhledem k jakési ztracenosti a touze dělat lidi okolo sebe štastnými jsem poslechla. A stal se ze mě právník. Advokát. Už po pár měsících ve škole jsem ale někde uvnitř tušila, že je něco špatně, nicméně z výše uvedených důvodů jsem tuto svou intuici neposlouchala a jela stále ve stejném rytmu: škola, tenis, práce, večírek, večírek, tenis. Pět let. Po škole jsem nastoupila k povinné advokátní praxi - opět se stejným pocitem, že jdu trochu proti sobě. Při každodenním kolotoči výslechů, soudů, návštěv věznic a papírování jsem se držela, ale sílil ve mně pocit, že tentokrát už je špatně úplně všechno. Opět jsem neposlouchala. A pak přišel pád, v mém případě ze skály, který jsem vlastně zázrakem přežila jen s pár zlomeninami. Největší úraz ale vidět nebyl. Najednou se všechno zastavilo a mně bylo jasné, že musím začít věci měnit, že druhé varování by mohlo být fatální. Po pár měsících úplné tmy a pokračujícího pracovního kolotoče jsem dala jsem šanci věcem, ke kterým jsem se předtím stavěla vcelku odmítavě (například kraniosakrální terapii) a rozhodla se, že po ukončení praxe a dokončených advokátních zkouškách skončím a pojedu do Austrálie. A přesně to jsem udělala.

Že cesty, o kterých jsme přesvědčení, že jsou ty pravé, obvykle končí jinak, je známá věc. Jakmile to člověk přijme, dostane život nový rozměr. Stejně tak i já jsem se z Austrálie dostala do Indie, kde jsem studovala a pak i učila jógu. Jak moje cesta do indického Mysore proběhla, by byl těžko uvěřitelný i námět na film, natož realita. Austrálie je jedna z mála zemí, které mne nijak neuchvátily. Nemyslím to špatně, ale k trvalému životu mi tam prostě něco scházelo. To něco, čeho my v Čechách máme spoustu a kolikrát to nevidíme, nebo alespoň já jsem to neviděla. Nevím, zda to nazvat duší, nicméně země protinožců mi připadala až zoufale prázdná. Po dokončení školy, za kterou jsem tam odjela, jsem se plynule přesunula na Bali s cílem surfovat a že "pak se uvidí". Bydlela jsem s kamarádem, kterému jsem pomáhala s rehabilitací ramene po operaci (při škole jsem pracovala jako trenér ftiness a instruktor většiny sportovních aktivit) a jako ideální rehabilitaci jsem pro něj navrhla jógu.

Začali jsme každý den ráno jezdit na jih, abychom strávili 90 minut, tehdy ještě stále mýma očima, "příjemným protahováním". Příjemné to určitě bylo, ale protahování nikoliv. Poprvé jsem cítila věci, které mi nikdy předtím nedocházely. Nevím, zda to bylo prostředím (přeci jen krásný útes a ranní balijský vzduch dělali své), nebo skvělým učitelem Teddym, který zázračně našel hranici mezi čistým cvičením a duchovní "omáčkou". Bylo to skvělé. Asi po deseti dnech pravidelného cvičení se mě Teddy zeptal, kolik let cvičím. Odpověděla jsem, že sportuji od malička, ale jógu dělám pravidelně teprve deset dní. Po dalším měsíci se mě zeptal, zda jsem nepřemýšlela o tom, udělat si certifikát. Řekla jsem, že posledních pár dní o tom přemýšlím, ale na Bali jsou kurzy velmi drahé. Teddy mi oznámil, že pokud chci učit jógu, musím jet do Indie, do Mysore, a na papírek mi napsal jméno učitele. Poděkovala jsem za ochotu, ale nic víc to se mnou v tu chvíli neudělalo. Přišlo mi to trochu šílené: stěhuji se do Austrálie, pak surfuji na Bali, a najednou pojedu do Indie studovat jógu, což jsem opravdu nikdy neplánovala. Ale zvědavost mi nedala, jméno učitele jsem si vyhledala na internetu a jeho škola mě oslovila. Shodou náhod první úroveň školy začínala v březnu, tak jsem se jen tak cvičně zapsala. Odpověď přišla záhy: "Ano, kurz začíná v březnu a budeme se na vás těšit."

Inspirujte ostatní

Máte-li chuť podělit se o svůj
příběh, kontaktujte nás na
info@jogoviny.cz.

Za dva dny jsem odjížděla na Jávu na Vipassanu, starou buddhistickou 10denní meditaci, při které člověk nesmí používat žádné elektronické přístroje, mluvit ani číst a psát. Rozhodla jsem se, že vše nechám otevřené a rozhodnu se spontánně za deset dní. Do místa konání meditace jsem měla cestovat z Jakarty s jakýmsi italským právníkem, což se mi zdálo velmi zábavné: právník a bývalý právník spolu pojedou do lesa odložit telefony a meditovat. Všechno klaplo, v Jakartě jsme se našli a cesta nám příjemně utíkala. Trochu mě zarazilo, když mi Diego (onen spolucestující právník) sdělil, že v Mysore už dříve byl a že "mého" učitele jógy dokonce zná, několik let s ním studoval. A že je to opravdu člověk na svém místě. To už mi přišlo jako příliš velká náhoda a čím dál tím více jsem cítila, že do Indie zkrátka budu muset odjet. Po příjemně strávených deseti dnech v tichu jsem byla rozhodnutá. Změna plánu, zkusím si vyřídit na Bali vízum, budu tam dva měsíce denně cvičit a pak vyrazím do Indie.

Jako zázrakem i přes určité komplikace se vše podařilo zařídit a já jsem se opravdu přemístila do Mysore. Po prvotním šoku (myslím, že jsem už něco procestovala, ale Indie je prostě specifická) jsem dorazila na svou první lekci jógy a přišel šok ještě větší, jógový. Žádná omáčka, žádné povídání o čakrách a energiích, žádný ranní vánek a zvuk oceánu, ale tvrdá fyzická dřina. Při první lekci v mysore stylu mě učitel postavil zády ke zdi s tím, že mám zpevnit pánevní dno. Po pár minutách jsem se začala klepat a myslela jsem, že je to můj konec. V životě, ani když jsem jezdila spinning, jsem nebyla víc zpocená a zároveň tak nadšená. Žádná hudba, žádné řeči okolo, pouze soustředění a gejzír pocitů a vjemů, které jsem nikdy předtím nezažila.

 Rozhodla jsem se proto pokračovat jako asistent učitele.
Autor: 
Dana Macková

To, co se dělo během prvního "teacher trainingu", by vydalo na několik samostatných článků. Začátek vždy v 5:15 ráno a konec ve 20 hodin večer - to, myslím, hovoří samo za sebe. Ty čtyři hodiny cvičení denně byly paradoxně nejjednudušší částí dne. Bylo běžné, že lidi brečeli přímo v šale (jógovém sále), emoce lítaly vzduchem v takové hustotě, že často nálada jednoho ovlivnila atmosféru celé skupiny. Většina přežila a kurz dokončila. Bylo mi víc než jasné, že tohle je ono, že se józe chci dál věnovat. Jakoby někdo zvednul oponu a já viděla, co všechno lze zažít. Rozhodla jsem se proto pokračovat, pracovat jako asistent učitele a po druhém učitelském tréninku zde také začít učit.

Druhý učitelský trénink byl zaměřený více na kriya jógu, tedy různé očistné techniky a léčení chronických nemocí. Velmi rychle mě přešel pocit, že něco už vím a že mě nemůže nic překvapit. Bylo to ještě intenzivnější a zajímavější. I následná praxe a učení přinášely každý den spoustu nových poznatků a zjištění. Říká se, že učitel se učí prostřednictvím svým studentů, což mohu jen potrvdit. A to mám na józe asi nejraději, že je to cesta, kdy cíl není zas až tak důležitý, ale to, co na cestě potkáme, co se naučíme, je tím, co se počítá. Jóga nás naučí pokoře k sobě samým, ke svému tělu a ke svému okolí. Díky józe začneme cítit - nejprve sami sebe a následně i ostatní. Naučí nás žít v přítomnosti a nenechá nás smýkat emocemi a momentálními náladami. Protože nic není definitivní.

V současné době jsem se rozhodla přesunout zpět do ČR a pokusit se sdílet a předávat to, co jsem se naučila, protože tomu opravdu věřím. V Mysore jsem našla druhou rodinu. Už teď je jasné, kam bude v budoucnu směřovat většina mých "dovolených"...

Dana Macková

Náš tým, to jsou jogíni všech úrovní: od začátečníků s všetečnými dotazy, po zkušené jógové matadory, kteří se rádi dělí o své zkušenosti. Jsme parta lidí s praxí jógovou i novinářskou. Chceme předkládat jógová témata a povídat si o všem zdravém. Rádi bychom ukázali každé otevřené mysli, že je fajn vnímat své tělo a umět s ním pracovat.

Kam dál?

MŮJ PŘÍBĚH: Jógová desetiminutovka stmeluje děti a dospělé
Nemine ráno, abychom se spolu s mými dvěma chlapečky nepohroužili do nejrůznějších...
MŮJ PŘÍBĚH: Nedokonalosť dokonalého sveta jedného človeka
Na začátku příběhu stojí děvče. Drobné, ustrašené, nesmělé a často i utrápené. Stojí v...
MŮJ PŘÍBĚH: Můžu být taková, jaká být chci - teď už to vím
Jste takoví, jací si myslíte, že jste… V dětství jsem byla hodně zakřiknutá, ze všeho...
MŮJ PŘÍBĚH: Jóga jako učitel
Józe se věnuji teprve dva roky. Ale ze svého pohledu docela intenzivně – snažím se o...
Go to top

Nejbližší akce

Yoga Teacher Training 200 ryt
Pátek, 18. Srpen 2017 - 16:30