Trauma jsem do sebe zakomponovala, praxi jógy zjemnila

Když jsem před 20 lety hledala terapeuta, který by mi pomohl s problémem sexuálního zneužívání, nebylo snadné najít někoho, kdo by se v tomto problému neztrácel, ale erudovaně pomohl. Vlastně to tenkrát nebylo možné. To obrátilo mou pozornost k tehdy u nás poměrně "čerstvým" metodám meditací, regresí, rodinných konstelací, které u mě v té době udělaly obrovský kus práce.

Dnes je konečně možnost najít si svou kvalitní terapii anebo svou cestu, informace se šíří, prohlubují, doplňují.

 Svou praxi jsem musela zjemnit
Autor: 
Michaela Cusanová

Ráda bych se s vámi podělila o část mé cesty, zkušenosti, které mi pomohly. Trauma jsem zakomponovávala do mého těla i do mé energie - to je velice důležité, je to ale proces, kontinuální, stálý v mnoha rovinách a úrovních. Pořád se objevují některé věci a stále je něco v procesu, přesto... přesto se cítím nějak celistvější. Přesně jak píše asi nejznámější terapeut Peter Levine ve své knize Probouzení tygra, pokud trauma ovlivňuje všechno ve vašem životě, pak jeho vyřešení osvobodí vše ve vašem životě. Ale sama mohu říct, že je to dlouhá cesta plná různých zkoušek, které vlastně ovlivňují nejen mě, ale i celý můj rodinný systém. A otázka také zní, kdy už je to "vyřešeno". A tady pak nastupují pocity, logika mizí. Dostáváme se úplně do jiných sfér našeho lidství, historie, archetypů…

Jak se měnila má praxe jógy, k čemu jsem došla, co mi pomohlo

Když jsem se asi před 15 lety ocitla na cvičení Jóga v denním životě a začala se věnovat józe, potěšilo mě, že moje hypermobilita mi umožňuje snadno vstupovat do mnoha pozic. Později jsem v nich dokonce meditovala - být mimo tělo bylo velmi snadné (tělo na to bylo zvyklé). Později jsem načerpala další teoretické znalosti (které jsem již skoro zapomněla – zapomínat je tady symptom), studovala advaitu (zejména jógu předávanou panem Eduardem Tomášem), meditovala jsem a prováděla mantrajógu. Dostávala jsem se do spontánních stavů, v jistém směru jsem se hodně poznávala. Považovala jsem se za velkou jogínku. Dnes se necítím být jogínkou a toto poznání jsem už i obrečela. Ale cítím se svobodnější a až jednou přijde čas, tak přijde.

Některé věci se asi nemohly jen tak vyřešit, čertík vždycky nakoukne. Velice plíživě ve fyzickém těle (nemluvím o záležitostech v běžném životě, které snad vyžadují nejvyšší míru pozornosti a bdělosti) jsem začala objevovat důsledky hypermobility, což není nic jiného, než nedostatek stability a ohraničení. Měla jsem pocit, že se mi rozpadne tělo. Při vstupu hlouběji do svého těla jsem začala více vnímat jeho potřeby a sdělení. Když je člověk hypermobilní, nevnímá své hranice, neví, kdy se má zastavit. Prostě neví, kde je jeho míra, jeho hranice. Byl to vlastně takový můj vlastní obraz.

A tak jsem si sama postupně k emočně zraněnému tělu přidala zranění i fyzické. Přitom jógu jsem vždycky pro sebe považovala také jako terapeutický nástroj. Naštěstí se už dnes o nebezpečí hypermobility v józe mluví a to je dobře.

Svou praxi jsem musela zjemnit

V některých situacích jsem poznala, co je to, když se vzbudí vnitřní energie, která vede tělo. Později jsem cítila, rozeznávala, že mé vlastní zraněné tělo má úplně jinou energii, než abych se mohla plně uvolnit při cvičení běžné jógy. Paradoxně poznání vnitřní síly, které by mohlo někoho potěšit, mě zastavilo. Když jsem dělala pozici, bylo ve mně něco, co mi říkalo: Ale tvoje tělo by tu pozici s tou tvou energií neudělalo... Necítila jsem se komfortně, něco ze mě šlo ven a bylo to dost, jak se dnes říká, hustý.

Praxe se musela výrazně zjemnit. Začala jsem hodně cítit, co se děje uvnitř. Vlastně jsem vstupovala jen do relaxačních a různě konejšivých technik. Práce s dechem, s vnitřními orgány, relaxační techniky, uzemňování. Nebudu vám povídat, jak se některé věci odráží v reálném životě, konečně, sám život je jóga. Po zkušenostech z 90. let jsem neměla absolutně žádnou chuť jít k terapeutovi, těch lidí, ke kterým jsem měla hlubokou důvěru, bylo pár, ale vlastně ono nakonec to spojení tam pořád bylo – díky jejich úplnému pochopení. A potkala jsem také Liz Koch, která mi hodně pomohla.

Postupně se mi dostalo dalších "aha" momentů, které se ale odehrávaly zase v jiných rovinách – velice těžko se to popisuje, možná se jedná o několik našich těl, které se postupně léčí porozuměním a přijetím...

V čem se má praxe změnila? Co mi pomohlo? Těch věcí je opravdu spousta, je to vlastně komplexní přístup těla, nic se neodděluje, nejen ve fyzickém těle. Hodně jsem začala cítit. Všechno v těle. Všechno se nějak zakomponovalo - to, co dřív bylo odděleno. Teď pracuji s pocity celého těla, s emocemi, se vším, co ke mně patří.

Abych to zjednodušila, zde je výčet toho, co dělám:

  • Necvičím na podložce (máme koberce, deky…).
  • Dělám jemné pohyby. Někdy se na ně i koukám. Něžné. Vnímám se. Dotýkám se země.
  • Uvolňuji svaly a umožňuji tělu, aby dýchalo. Už vím, že dýchat se nepotřebuji naučit, stačí když se uvolním a tělu poskytnu prostor, aby dělalo, co umí (cítím, že potřebuji s tělem komunikovat). 
  • Důvěřuji tělu, že si se vším poradí - říkám mu: Nechám to na tobě, já ti věřím, důvěřuji ti, umíš všechno zpracovat.
  • Sleduji své hranice v těle, v prostoru…
  • Zkoumám vlastní přirozenost.
  • Jsem vlastně pořád v těle, vědomě jsem opustila spirituální svět.
  • Všímám si malých věcí, i těch nejmenších. A také pohybů, očí, jazyka…
  • Prvně relaxuji, a když se tělo nechce hýbat, tak se nehýbu. Ptám se ho: Co vlastně chceš? Co se má pohnout pohnout? A mám z toho radost. A radost a potěšení řídí pohyb. Spíše objevuji, než cvičím. Nedělám ásany (nějak to teď nejde, občas jen náznak).
  • Poslouchám sebe a jsem bdělá, abych byla ve svém středu. Vyživuji svůj střed.
  • Hledám a nalézám sílu v hloubi svého těla. Myslím, že mám právě tolik síly, kolik toho právě nesu. Ale potřebuji být ve svém středu. Někdy ale přece jen ocením pomoc z jiných sfér...
  • Ráda používám pomůcky a deky pro lepší pocit a procítění, trochu si tak hraju.
  • Pomáhá mi vlastní systém mého těla, hlavně voda.
  • Děkuji za zdraví a svou milovanou rodinu - ale bývá to někdy fuška!

Mám období v životě, kdy se cítím velmi dobře. Udělala jsem další velký krok. Vnímám život jako proces, kdy se v jednotlivých etapách dostávám ke své další vrstvě, kdy vše, co jsem dělám, má své místo. Stejně jako ho má naše vlastní zranění či trauma.

Míša se téměř 20 let zabývá východními naukami, její první učitelkou byla Ernestina Velechovská, do srdce se jí také vepsala Maitreyi Piontek se svým ženským Tao. Míša je cvičitelkou jógy, jógové terapie a Školy pánevního dna. Dnes zkoumá možnosti minimálního terapeutického a fluidního pohybu a pracuje s hlubokými strukturami v těle, jejich promítnutím do intuitivního pohybu.

Kam dál?

Očistit se skrze oheň a jít cestou srdce, to mě zajímá
Kdysi se mě někdo zeptal, co považuju v jógové praxi za nejpodstatnější. Odpovědí mě...
Bháva - od detailu k celku
Jak plynu životem, přestávám věřit na jednoznačné odpovědi. Objektivitu ve většině polí...
Právě sedím na břehu Arabského moře a otevírám bránu posledním pár dní ticha, které jsou...
Psoas na Islandu, voda a oheň
Island je nádherná ryzí země, černá s obrovským vnitřním teplem... Právě zde jsem měla...
Go to top

Nejbližší akce

Hormonální jóga pro ženy - měsíční večerní kurz
Pondělí, 24. Září 2018 - 19:30
Kurz Jin Jógy
Středa, 26. Září 2018 - 19:50