Přímou čarou do ášramu. Jaké to tentokrát bude?

Po roce Vánoce, Vánoce přicházejí a my očekáváme stejné pocity. Znáte to všichni, takový ten vánoční pocit, ta nálada, euforie. Ale někdy se stane, že ten pocit necítíme a jsme z toho rozhození, možná až naštvaní. "Kde k sakru je? Ach jó, nemám vůbec vánoční náladu," a s otráveným obličejem přesvědčujeme všechny kolem sebe, že se tento rok vůbec neobjevila vánoční atmosféra. No, kdo to nezná? 

V blogových příspěvcích redakce neopravuje pravopis, za gramatiku i stylistiku si ručí každý autor sám.

 

V rubrice Jógové blogy můžete i vy sdílet se čtenáři Jógovin své jógové zážitky. Pokud se chcete přidat, kontaktujte nás na info@jogoviny.cz.

Vše je subjektivní, řekl mi přítel, když jsme si telefonovali těsně před mým odletem, stála jsem zrovna u "Gate A6" na pražském letišti. "A co znamená subjektivní?," zeptala jsem se s pohledem upřeným skrze špinavé sklo ven, na připravené letadlo, stejně jako před rokem. Sedím na stejné tvrdé lavičce jako minulý rok a čekám na vpuštění do letadla. "Stejné, ale přesto jiné." Při jeho odpovědi se zachvěji. Ano, letím na stejné místo, ale přesto to bude úplně jiné.

Hlavou se mi prožene vzpomínka z minulého roku. Vzpomenu si na dívku, která tu seděla, plakala a nemohla přestat. Na dívku, která skrze své slzy ani nemohla dočíst zprávu od svého blízkého. Myslím na dívku, která se třásla strachem a nemohla vstát z lavičky. Vzpomenu si na všechny ty pocity, emoce, vzpomenu si na první slova, která jsem napsala do svého deníku, na slzami rozpité pero na papíře.

Úryvek z mého deníku z minulého roku:
... Sedím tu v chladné nepohodlné letištní hale, je mi zima, klepu se a po tvářích mi stékají slzy. Jsou to slzy štěstí, nebo strachu? Přede mnou jsou stále ještě zavřené prosklené dveře, skrze které pokračuje cesta do letadla. Stále se skrze ně dívám. Jakoby do jiného prostoru, do jiného světa. Jsou stále zavřené. Jakoby čekaly, až vstanu a otřu si slzy. Nadechnu se. Uvolním se. Napřímím se a pevně vyjdu vstříc novému životu. Je to tady. Jsem připravená? Bojím se. Mám obrovský strach. Z neznáma? Dveře se zavřou a vše bude jen a jen na mně. V Čechách půjde život dál. Je to tady. Chvíle, na kterou jsem se připravovala. Dveře se otevírají. Vcházím. Otírám si slzy. Jdu, bojím se a nemohu přestat plakat. Chci utéci. Chci se obrátit a jít domů. Chci, aby někdo něco udělal, aby mě někdo zastavil, aby někdo řekl: "Nejezdi!". Třesu se a přesto nastupuji...

Ze vzpomínek mě vytrhne hlas upozorňující na poslední výzvu pro cestující směřující do Dubaje. Vstávám. Zase o rok starší, o rok moudřejší. Otáčím se. Sbohem Praho. Usměji se. To letiště mi už nepřipadá tak chladné a prázdné, jako loni. Letadlo není tak veliké. Lidé nejsou tak nepřátelští. Angličtina není tak obtížná. A tak do letadla nastupuji s úsměvem a s příjemně lechtajícím pocitem kolem žaludku. Poslední otočení. Tak za 3 měsíce. Opouštím všechny představy, jaké to bude a jaké by to mohlo být. Zavírají se dveře. Usedám na své místo a utahuji si bezpečnostní pás.

Neplánovaná sprcha a překvapení jménem Ebola

Z letadla přímo na záchod. Je něco kolem páté ráno našeho času a toaleta volá. Jsem na letišti. Měla jsem si to vlastně hned uvědomit po vstupu do kabinky - kolem záchodové mísy byl asi centimetr vody. Přidřepnu. A je to. Úleva. Hezké ráno začíná! Pak mé oči ale náhle sklouznou k hadici a sprše. V Indii totiž nepoužívají žádný toaletní papír, místo něj vodu a levou ruku. No jo, plácnu se do čela. Bohužel, toaletu jsem stíhala jen tak tak, přiběhla jsem ověšená kabelkou, houpajícím se polštářem připnutým za poutko, omotaná šálou ještě z chladných pražských ulic. Takže mám co dělat, abych všechny ty věci udržela pohromadě a aby neskončily v kaluži vody. A jak tak pomalu sahám po sprše, kontroluji, zda je vše při mně. Dobře. To půjde. Pomalu pouštím proud vody. A jak jsem si tak kontrolovala předek, tak jsem si nezkontrolovala zadek. Sukně mi sklouzla níže a já místo všeho jiného osprchuji právě ji - velký kus.

Vycházím ze záchodku a mířím si to s připravenými údaji pro registraci. Tady mě nemá co překvapit. Minulý rok jsem hledala pokud možno česky mluvící pomoc a samozřejmě jsem se dočkala pouze indické angličtiny. Pak následoval můj nechápavý výraz, co vyplnit. Dnes jsem připravená, půjde to hladce.

Překvapení. Hala plná Indů s rouškou a cedulí hlásající nebezpečí nákazy virem Ebola! Naštěstí jsem se neočkovala před cestou vůbec, řeknu si s pevnou důvěrou, že je to tak dobře, i kdyby hrozilo bůh ví co, a přistupuji blíže. Dostanu papírek se čtyřmi otázkami, které by měly nákazu vyloučit a zároveň otevřít cestu přes úředníky ven z letiště.

Měli jste za posledních 21 dní teplotu, či bolest v krku? Vzpomenu si na pár proležených dní s nateklými uzlinami a se zvýšenou teplotou přímo před odjezdem a zaškrtnu ne, neměla.

 Ebola?
Autor: 
Šárka Konečná

Pravdivost, nelhaní - satja, já vím. Ale představa vyšetření přímo na letišti doktorem, který sedí opodál za dřevěným stolem s přísným výrazem a plentou po pravici, odkud se ozývají zvuky jakéhosi dávení, mi nedala prostor ani pro malé zaváhání, zda odpovědět ano, či ne. S odůvodněním vyššího dobra pro mě, pro řidiče, který už na mě čeká, a vlastně pro celý ášram, s těžkým srdcem na tuto lež zapomínám a úředníkovi odevzdávám vyplněný a podepsaný formulář. Očima přelétne mé odpovědi, zeptá se, kde je Česka Republika a zda to není "Czechoslovakia" a udělí mi razítko potřebné pro vstup do náruče Matky Indie.

Neuhasitelná žízeň a lak na vlasy, který přebil vůni Indie

Když jsem konečně prošla všemi kotrolami, mohla jsem se z plných plic nadechnout indického vzduchu. "Welcome to India," kývá na mě hlavou Many, řidič ášramu, s cedulkou a logem Arsha yoga. Nasednu do auta a ztěžka polknu. Cestu z Dubaje do Cochinu jsem prospala a prospala jsem i občerstvení. Sucho v ústech mi nedovolí další polknutí. Prosím vodu. Vyjedeme a Many zastavuje o kousek dál u zaprášeného přístřešku - kupuje mi vodu. Podává dozadu a jedeme dál. Kdo byl někdy v Indii, dokáže si jistě živě představit provoz, troubení a styl brzda-plyn. Dnes to nebylo jiné, až na hru s otevřenou flaškou, otevřenými ústy a pokus, zda se proudem vody trefím do pusy, na bradu, či na šaty. Samozřejmě třetí možnost je správně. V Indii se ústy lahve nedotýkáme - kvůli hygieně, hrozbě různých bakterií. Jedeme dál, já hopsám unavená, upocená a hlavně žíznivá na zadním sedadle bílého vozu a zkouším přiblížit hrdlo láhve co nejblíže k hrdlu svému. Marně. Nejen že sedím na mokrých šatech (ze záchodků), nyní mám mokrou i celou hruď. Po 45 minutách boj vzdávám a nechávám vodu téci proudem. Alespoň část končí i v mých ústech a já spokojeně a vysíleně usínám v pohupující se sedačce jako v kolíbce.

Probere mě rána do hlavy o strop - výmol na vozovce. Promnu si oči, otevřu okénko a nechám vlát vlasy v teplém indickém vzduchu. Právě jedeme kolem arabského moře. Cestu poznávám. Už jsme kousek. Kousek od ášramu. Ve zpětném zrcátku zahlédnu svůj bledý obličej plný pupínků, které mi vyskákaly z cestovní horečky před odletem. Zahlédnu i Manyho a jeho spokojenou a zdravou pleť. Uvědomím si, že je stále stejný. Alespoň něco, po tom roce, zůstalo stejné. Známe přece třídní srazy, anebo jen sraz s kamarádkou po delší době, kdybysme chtěli udělat dojem a s pohledem do zrcadla vidíme pouze o rok ustaranější tvář, s novou vrásku či s šedým vlasem navíc. Ale Manyho obličej je stejný. Usměvavý. Uvolněný. Zářivý a bezstarostný. Jen my po roce přijedeme s plnou hlavou myšlenek co by, kdyby, bez schopnosti soustředění. S pár kily, maskující stres, navíc. S obličejem ustaraným, unaveným, bledým. S kruhy pod očima. S pupínky na čele. Takhle se ničíme. My sebe sami.

První noc v ášramu a pokoj s paní, která si právě rozčíleně fouká vlasy difuzérem a do toho tvaruje účes oblakem laku. "Už abych jela pryč," mrmlá si sama pro sebe. A všechny ty krásné vůně Indie, které jsem radostně rozpoznávala cestou do ášramu - sladká vůně kokosového oleje, vůně koření a kadidla - jsou pryč. Pro dnešní noc si o nich nechám jen zdát. Fén potřetí vyhazuje pojistky a mně dochází baterie.

O tom, jak se někdo dostane s obřím fénem do ášramu, do poustevny, jak zní doslovný překlad tohoto slova ze sansktu, zase příště...

Šárka s jógou začínala jako samouk a později vystudovala klasickou hatha jógu. A pak přišla velká cesta do Indie. Prodala auto, našetřila na letenku a odletěla do ášramu Arsha Yoga, kde se po intenzivním kurzu stala certifikovanou instruktorkou jógové terapie. Cesta za splněným snem vedla přes Indii až k otevření jógového studia Jógovna, místa, které má příběh.

Kam dál?

Dovolená v ášramu
Jak vypadá dovolená v ášramu? Co během takového pobytu můžete zažít? A může tento zážitek...
Letorka jógy Šárka Konečná balí kufry a po roce se vrací do Indie. Její cesta přitom...
Tento článek není o ženách Indie, ale o ženách v Indii. O mně. O ženě v legínách, v...
Dnes se necítím dobře. Od mého příjezdu mám stále ucpané dutiny, ranní bolesti v krku,...
Go to top

Nejbližší akce

Jóga na vlně Jin a Jang
Sobota, 22. Září 2018 - 10:00
Jóga na vlně jin a jang
Sobota, 22. Září 2018 - 11:00
Víkendový seminář hormonální jogové terapie
Sobota, 22. Září 2018 - 11:30