5 OTÁZEK: Jízda na motorce je pro mě meditací

Relativně nedávno jste řešila nelehké dilema, zda se vrhnout na jógu "profesionálně". Co vás na tuto křižovatku přivedlo a jakou cestou jste se nakonec vydala?

Nejen učitelé jógy, ale i lidé z ostatních oborů mi dají za pravdu, že každý začátek je náročný, je to risk, krok mimo komfortní zónu. Myšlenku otevřít si vlastní studio jsem si hýčkala několik let, nicméně, vše přichází v dobu k tomu určenou a moje cesta byla zkouškou velké trpělivosti a pokory, která se nakonec vyplatila.

Učila jsem po různých studiích a zejména zpočátku, kdy mě ještě nikdo neznal, jsem jen smutně postávala před prázdným sálem a byla vděčná i za jednoho, dva lidi, kteří na mou lekci přišli. Postupně se ale klientela rozrůstala, lidé si o mně řekli a lekce se naplnily. Nicméně musím přiznat, že jsem mnohokrát měla pochybnosti a byla na hranici toho vzdát to. Ale něco mě stále táhlo zpět.

V momentě, kdy už jsem za sebou měla několikaletou praxi v oblasti učení jógy a silnou klientelu, rozhodla jsem se otevřít vlastní studio. Zatím je to půlroční benjamínek, ale je to splněný sen, který rychle roste a každý den mi přináší radost a uspokojení.

Klasickou jógu jste studovala v USA v Kalifornii. Jak se to stalo, proč právě tam?

Do USA jsem původně odjela studovat sportovní univerzitu, která ovšem nesplnila mé očekávání. V té době jsem se józe věnovala jen rekreačně. A v podstatě shodou okolností, která se může tvářit jako náhoda (na náhody ale nevěřím), si mě jóga v Kalifornii sama našla. Jako si guru najde svého žáka v momentě, kdy je žák připraven, stejně tak se to stalo i mně s jógou. Studovala jsem půl roku ve studiu, které vedl Ind a učil opravdu klasickou jógu. V ten moment jsem věděla, že to je TO, čemu se chci věnovat. Nemusela jsem nad tím přemýšlet, našla jsem zdroj své seberealizace.

Autor: 

Apolena Tůmová

Jóga je jen jedna. Přesto dnes existuje nespočet stylů a odvětví. Vy se věnujete převážně Iyengar józe. Je podle vás důležité mít úzkou specializaci? Proč? A čím u vás vlastně Iyengar jóga zvítězila?

Vztah k Iyengar józe nazývám jako "love and hate relationship". Do té doby jsem netušila, že tato disciplína může být opravdu tak náročná. Nejpreciznější styl ze všech stylů, to je právě to, co mě zaujalo. Neodolala jsem výzvě nesmírně obtížného (fyzicky i mentálně) tříletého výcviku pro učitele Iyengar jógy. Jde o nastavení zrcadla, kdy člověk vidí své duševní i tělesné slabiny a na základě těchto poznatků má možnost postupně se přetransformovat.

Jako bývalá sportovkyně jsem věděla, že iluze, které často podléháme – tedy získat co nejvíce, za co nejméně námahy – je opravdu iluze. A že za každou výjimečnou schopností, úspěchem, stojí tvrdá práce, tisíce hodin tvrdé práce. A nic mě pak netěší víc, než takovou kvalitu předávat dál.

Jste nejen jogínka, ale také motorkářka. To je neuvěřitelné propojení! Následující otázka se proto nabízí sama: jak spolu tyhle dva světy můžou fungovat?

Možná je to velké překvapení, ale jóga a jízda na motorce spolu souvisí velmi úzce. Čímž tedy netvrdím, že si všichni jogíni musí jít hned koupit motorku! V obou případech je základním kamenem maximální koncentrace a udržení pozornosti v přítomném okamžiku. Ve chvíli, kdy taková pozornost selže, na józe možná vypadnete z pozice, na motorce se může jednat o chybu fatální.

Jezdit jsem začala v době, která pro mě byla těžší etapou v mém životě, motorka se tehdy stala "berličkou", jak se zklidnit. Nebála bych se jízdu na motorce nazvat určitým typem meditace. To těžší období pak vystřídal čas radostnější, ale záliba v motorkách už mi zůstala.

Dřív jste pracovala jako novinářka. Nezalitovala jste ani na chvíli, že jste novinařinu pověsila na hřebík a jógu přijala "na plný úvazek" za svou?

Novinařina patřila k určité etapě mého života, té, kdy mi bylo dvacet, měla jsem intelektuální hlad, a nevadil mi hektický a dost bujarý životní styl s tím spojený.

Ale už tehdy jsem tušila, že nestrávím celý život v kanceláři u počítače, cítila jsem, že k životu potřebuji pohyb, svobodu a vítr ve vlasech. Změna přišla postupně, přirozeně a nenásilně. A teď jsem spokojená…

Ale kdoví, možná mě za pár let najdete daleko za kopci, jak pasu ovce a vesele si mrskám proutkem, nebo naopak jako vrcholovou managerku ve značkovém kostýmku. Protože život je barevný a všechno je možné.