Jak jsme se našli, já a Ashtanga

Newcastle Upon Tyne je chladné a větrné městečko v severovýchodní části Anglie. A právě tohle místo se na několik let stalo mým druhým domovem. Začátky nebyly vůbec jednoduché. Anglicky jsem se sice domluvila, ale přízvuk tamních obyvatel mi dával zabrat. Jejich angličtina pro mě byla zkrátka nesrozumitelná. Byla jsem bez práce, sama, ztracená.

Po pěti měsících nahradila tohle těžké období obrovská radost a nový elán. Našla jsem práci svých snů. Pomáhala jsem malým i velkým pacientům, kteří trpí mozkovou obrnou. Je to práce velmi náročná, ale zároveň smysluplná a uspokojující. Každý z nás přece může pomoci změnit lidský život, vytvořit úsměv na tváři.

V Newcastle Upon Tyne jsem se také poprvé setkala s Ashtanga jógou. Mým učitelem se stal Dan Burt, žák Nancy Gilgoff, která začala Ashtanga jógu praktikovat před téměř 40 lety s K. Pattabhi Joisem v indickém Mysoru. Tedy přímo u zdroje.

Hned první návštěva Fairways, místa zasvěcenému Ashtanga józe, byla kouzelná. Okamžitě mě pohltila neuvěřitelná energie. Podložku jsem si tenkrát záměrně rozložila vedle muže, který působil jako "ashtangový profesionál". Chtěla jsem totiž od něj kopírovat jednotlivé pozice, protože jsem sérii ještě neznala. Když pak lekce začala, zdálo se mi najednou, že se vznáším. Mysl utichla.

Om, Vande Gurunam…

Když mi bylo 18, měla jsem nehodu. Jeden člověk mi ublížil tak, že jsem skončila v nemocnici. Dva měsíce jsem nemohla chodit. Nohy jsem sice cítila, ale nedokázala jsem udržet svou páteř. Měla jsem obrovské bolesti. Zdravotní potíže, problémy s psychikou, se sebevědomím. Táhlo se to celé roky. Když jsem se pak ale poprvé postavila na jógovou podložku, najednou tam žádná bolest nebyla, zmizela. Znovu jsem cítila sílu. Jako by se objevila léčebná energie, která pomalu stoupala od chodidel vzhůru, do celého těla.

První půlrok jsem praktikovala Ashtangu dvakrát denně, vždy ráno a večer na hodinách mého učitele Dana. Pozice jsem zpočátku „opisovala“ od kamaráda, který na lekce také docházel. Dan nás ale po čase rozsadil, tedy přestěhoval mě i s podložkou jinam, abych prý svou energii směřovala sama k sobě, dovnitř. „Už žádné kopírování“, řekl mi s úsměvem.

Na další hodinu jsem si přinesla tahák, vytištěnou první sérii Ashtangy. Chvíli mi to u Dana procházelo, ale po pár dnech jsem v jeho tváři spatřila škodolibý výraz - tahák mi zabavil. Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a celé tělo jsem nechala plynout na vlně dechu. V tu chvíli jsem pochopila, co se rozumí pojmem „meditace v pohybu“. Člověk se najednou nachází teď a tady, v přítomnosti. A tělo plyne, stejně jako dech. Přijímáte pouze asistenci svého učitele, který vám v jednotlivých pozicích pomáhá. Přesto jej nevnímáte. Slyšet je pouze dech praktikujících a občas zvuky, které se lehce ozývají při skocích ve vinyasách. Energie v místnosti stále zesiluje, vy to cítíte, vnímáte to celým svým tělem. A najednou si uvědomíte, že ležíte v Savasaně, v poslední pozici, kdy tělo i mysl odpočívá, kdy jste ve stavu mezi bdělostí a spánkem.

Ashtanga je fyzicky náročná a velmi náročné to bylo ze začátku i pro mě. Bolelo mě celé tělo, řadu pozic jsem zvládala jen horko těžko. Ale stále ve mně bylo něco, co mě každý den přimělo postavit se znovu a znovu na podložku. A tělo si postupně začalo zvykat. Byla jsem silnější a ohebnější. Po půl roce praktikování jsem první sérii zvládla a můj učitel Dan mě zasvětil do série druhé. Uf, další noční můra! Svaly mě opět bolely a některé nové pozice jsem vůbec nezvládala. Ale byla to pro mě výzva. Ráno jsem vždy cvičila první sérii a večer druhou.

A právě v té době jsem se seznámila s Nancy Gilgoff. To setkání pro mě bylo svým způsobem osudové. Utvrdilo mě totiž v tom, že nechci zůstat jen u vlastní praxe. Najednou jsem věděla, že chci Ashtangu předávat dál, že ji chci sama začít vyučovat. Nancy jsem proto následovala po celém světě, abych se od ní naučila co nejvíc. Setkala jsem se také s Manju Joisem, Pattabhiho nejstarším synem, a pod vedením těchto dvou významných učitelů jsem absolvovala několik „teacher trainingů“ a řadu adjustment workshopů. Získala jsem dokonce certifikát, který mě opravňuje učit první a druhou sérii tradiční Ashtanga jógy. Nancy i Manju se navíc stali mými blízkými přáteli. A za to všechno jsem jim moc vděčná. Za jejich lásku i podporu.

Sílu a flexibilitu, kterou mi začala Ashtanga přinášet, jsem najednou cítila i ve svém vlastním životě, daleko za hranicí jógamatky. Našla jsem vnitřní klid, vyrovnanost a také ztracenou sebedůvěru.

Říká se, že každý začátek je těžký. Souhlasím. Zároveň ale dodávám, že i díky tomuto prožitku dnes dokážu lépe rozumět svým studentů. Mám totiž na paměti, že i já jsem před pár lety stála na pomyslné startovní čáře a s pokorou k tradici Ashtanga jógy budu i já začátečníkem po zbytek svého života.

Po návratu zpět do České republiky jsem začala učit tradiční Ashtangu v nádherném studiu YogaMe v centru Prahy. Zatím nás sice není mnoho, ale věřím, že se nám brzy podaří společnými silami vybudovat Ashtanga komunitu i tady u nás.

Moudrost tradiční Ashtangy chci zkrátka předávat dál. Není to jen o fyzickém cvičení, spíše o návratu k vlastní podstatě, k sobě samému. Moc ráda vás na svých lekcích přivítám.

Hodně lásky. Namasté.