MŮJ PŘÍBĚH: Zastavuji kolotoč a odpouštím si

Od malička ráda píšu. Psala jsem romány, své myšlenky... Když o tom teď přemýšlím, tak asi proto, že ve věku, kdy ostatní holky pobíhaly pubertálně polonahé mezi kluky, já jsem seděla opodál a nikdo si mě nevšímal. Teď sedím ve skříženém sedu, klidná, spokojená a vděčná všemu kolem sebe. Stačí se rozhlédnout, nadechnout a vnímat tu nádheru, vnímat sebe...

Autor: 

Šárka Konečná

Byla jednou jedna holčička

Příběh začal narozením malé holčičky. Malinké nádherné holčičky, malého štěstí, čisté lásky, zázraku. Děvčátko rostlo a začalo vnímat co se děje kolem. Z jediného bodu soustředění na prso své maminky se svět postupně rozšiřoval na celý byt, na hřiště, na park u bytovek, za parkem, ve škole, za školou, ve městě, v Evropě, ve světě... Každým dalším krokem, každým dalším zvětšením okruhu jejího světa přicházeli další a další obrazy, vjemy, lidé, pocity, pocity lidí, myšlenky, myšlenky lidí, slova lidí, až ta malá holčička nevěděla, které myšlenky a pocity jsou její a které těch lidí. Stal se z toho jeden obrovský kolotoč emocí, pocitů, štěstí, neštěstí, lásky, strachu, radosti, zlosti...

Z malé holčičky se stala dospívající dívka motající se mezi myšlenkami. Ale které byly její, které byly rodičů, které byly spolužáků? S pocitem zmatku přestala věřit sobě, své intuici, vnitřnímu hlasu a začala poslouchat lidi kolem. Poslouchala, jak by měla vypadat, co by měla nosit, co by měla říkat, co by měla cítit, co by měla dělat, a podle toho se také chovala.

Nikdo už tu malou dívku neznal a ani ona sama nevěděla, kdo a čí je. A tak poslouchala lidi kolem s nadějí, že jí řeknou, kdo vlastně je. A dokonce si nechala namluvit, čí je. Odevzdala se někomu a nechala se vláčet životem dál s nadějí, že dělá dobře, že se odevzdala dobrému člověku, někomu, kdo jí nebude ubližovat.

Z toho všeho se jí ale jednoho dne udělalo špatně, zatočila se jí hlava a upadla. Nemohla vstát. Byla na samém dnu.

Do hrnku se více nevejde! 

Začala jsem obrácenou pozicí sarvangásanou, svíčkou neboli stojem na ramenou. A doslova se mi obrátil život vzhůru nohama.

Jóga je o lásce ke svému tělu, jóga je o vnímání svého těla a tím přichází příležitost probuzení mysli, probuzení vědomí.  Jóga mi pomohla otevřít tělo všemu, co přicházelo a co přichází. Nejdříve ale muselo vše staré ven...

Budhistické učení vypráví příběh, kdy mistr začal nalévat do hrnku vodu a hrnek se plnil, plnil, až začal přetékat. Mistr lil dále. Žák křičel: mistře, do hrnku se více nevejde. Mistr odpověděl: ano, abych do něj mohl nalít něco dalšího a nového, musím ho nejdříve vyprázdnit.

Autor: 

Šárka Konečná

A tou přebytečnou výplní jsou veškerá zastaralá přesvědčení, bolesti způsobené v minulosti, zatvrzelost, strach... Postupným cvičením pozic, výdrže, postupným uvolněním se začalo vše pomalu otevírat, začalo to bolet, chtěla jsem s tím přestat, chtěla jsem přestat cvičit, chtěla jsem se zase schovat a nerozpitvávat tu bolest znovu.. Moc jsem plakala, odpouštěla jsem, omlouvala jsem se. Stále mě to bolelo, stále to nešlo zastavit.

A v největší bolesti jsem si uvědomila, že jsem jednomu člověku neodpustila, nedala jsem mu polibek na čelo a neřekla jsem mu: to nevadí. Neodpustila jsem sama sobě. Za to všechno, co jsem nechala té malé holčičce provádět. Za to, jak jsem jí začala trestat, za to jak jsem bolestí zavřela oči, zacpala uši a nechala jí trestat ostatními. V tu chvíli vše povolilo. Povolila hráz, odpad se vyplavil, jako kanál s močí, vše odešlo. Nastalo ticho a prázdno. Nic. Čistý jemný papír. Jako když se narodí miminko, malé, tak neposkvrněné od celého světa. Jako když se zrodí zázrak.

Našla jsem svůj chrám

Začala jsem konečně dýchat, nadechla jsem se a vydechla. Celé tělo se začalo postupně zaplňovat čistotou, láskou, něhou. K sobě samé. Pohladila jsem se, postupně přes obličej, prsa, břicho, klín až ke špičkám chodidel. Něco tak nádherného a intenzivního jsem neprožila s žádným ze svých bývalých milenců. Toto byla vlna  nepopsatelné bezpodmínečné lásky a rozkoše. Sem mě dovedla jóga, sem jsem došla skrze jógu, skrze pozice těla, skrze procítění, uvědomování. Došla jsem domů, do chrámu.

Chrám v józe je lidské tělo a veleknězem je lidská mysl.

Jdu dále a chtěla bych podat ruku lidem, kteří stojí u hluboké nepoznané propasti a přemýšlí, zda se do ní vrhnou a budou jí čelit či zda se otočí a utečou zpět do hlubokého lesa zapomnění.

Toto je pro mne jóga.

Šárka Konečná