Ani kamarádčiny nepadnoucí šaty nejsou důvodem k milosrdné lži

V prvním díle exkurzu do odkazu dávného zřece, otce jógy Pataňdžaliho, jsme se zamysleli nad první jamou – nenásilím. Řekli jsme si, že každý akt násilí plodí zákonitě násilí další, ať už je zaměřeno proti nám samým, druhým lidem nebo živým tvorům, že násilí se lze dopouštět na úrovni skutků, ale i myšlenek, špatně pochopených nebo zpracovaných emocí. Hned druhou jamou v řadě je princip "satja" neboli pravdivost, někdy příliš úzce překládaný jako pravdomluvnost.

Autor: 

Barbora Hu

Satja – vpravdě pravdivě

Jógové pojetí pravdivosti se zdaleka neomezuje pouze na otázku slova. Svým významem se dotýká spíše obecného stavu harmonie – mezi skutečným vnímáním, skutečným přesvědčením a jejich nezkreslenou reflexí, ať už ve formě mluvení nebo přemýšlení o nich. Satja vylučuje rozkol mezi "myslím si a říkám", stejně jako mezi "cítím a myslím si". Druhá z popsaných kategorií je o chlup ošemetnější, protože mnoho z nás příliš nerozumí vlastní mysli. Někdy se s ní hrdě ztotožňujeme ("já jsem mysl, myslím, tudíž jsem"), jindy ji vnímáme docela naopak, jako neuchopitelného parazita rušícího náš vnitřní klid.

Pravda jako legrační paradox a dějinné dilema

Pokud se nad věcí zamyslíme, není vlastně vůbec divné, že otázka "pravdy" pálí člověka od počátku věků. Mnoho filosofů a velkých mozků kulturní historie lidstva velmi záhy pochopilo svízel pramenící z rozporu mezi subjektivním vnímáním a těžce dosažitelnou metou objektivity. Moderní éra se trvale přiklonila k empírii (důrazu na ověřenou zkušenost), racionalitě a pragmatismu, aby záhy přišla na to, že všechny jmenované přístupy jsou v principu stále poměrně vratké, nebo alespoň relativní, protože tím, kdo zkušnost získává, ověřuje a racionálně vysvětluje, je stále a jen člověk jako subjekt.

Tajemná pravdivost, fakíři a opravdové žití

Co ale s tím? Ať chceme nebo nechceme, pravda v sobě zkrátka vždy nese stopu subjektivity. Ano, můžeme mít osobní pravdu, ale ne, neměla by být záměrně manipulovaná tím či oním sebestředným popudem našeho ega. Díky principu satjy bychom měli ve svém myšlení a vnímání, jako následně i činech a mluvě, usilovat o čistou, to jest nezkreslenou podobu nebo podstatu věci. Svoji vlastní pravdu bychom tedy neměli ze zásady nikomu ani v dobré vůli vnucovat, to co můžeme nabídnout, je pouze naše osobní zkušenost jako inspirace. Pravdě vzdálený je i jakýkoliv tvrdošíjný dogmatismus, nepřipouštějící v principu ani špetku jiného názoru nebo vnímání, než jaké je to naše vlastní. Bezohlednost (= nebrat ohled) je vždy lživá. Sám Pataňdžali v jógasútrách říká:

"Když jogín zakotví v základní mystické síle pravdivosti, stane se nositelem tajných sil (siddhi), urychlujících dozrávání, takže se jeho slovo bude stávat skutečností." (PJS, 2/36)

Když se hovoří o "tajných silách siddhi", mnohé z nás přepadne líbivá nebo přinejmenším bizarní představa levitujících hubeňourů s dredy a čelem potřeným posvátným popelem, mizejících fakírů nebo světců zhmotňujících všechny možné i nemožné předměty.

Podstata věci však může být o poznání prozaičtější.

Mezi zmíněnými silami obestřenými rouškou tajemna, může být i něco tak "obyčejného a zároveň těžce dosažitelného", jako je skutečné bytí – bytí v souladu se skutečností.

Skutečně žijící člověk, který si ve svém vnímání, způsobu myšlení, chování i činech zadává s opravdovostí, získává zároveň veškerá nadání k tomu, aby mohl růst. Bohužel, jsou zde i četné překážky, pocházející ze společnosti, kultury a doby, ve které žijeme. Jak se s nimi nenásilně poprat?

Autor: 

Barbora Hu

Uvědomění jako klíč k pravdivosti

Situace, v nichž je zdánlivě zapotřebí "milosrdných lží", zná ze svého běžného života asi každý. Určité okolnosti nás jakoby tlačí k jemné neupřímnosti, která nám má garantovat "klid v mysli" nebo nám má pomoci vyhnout se třeba nepříjemné konfrontaci (např. kamarádka v nepadnoucích šatech, ze kterých je nadšená, šéf ve stavu před explozí, prověřující reálně nehotové pracovní úkoly, tetin nechutný kuchyňský experiment atp.). Lež je ale každým pádem lež, o jejích příslovečných krátkých nohou ani nemluvě. Když lžeme, dobíháme sami sebe, morálně se kompromitujeme a k tomu všmu jsme z pošetilého běhu za svým vlastním ocasem také dvojnásobně unavení.

Zastření pravdy je vždy iluzí, iluze je hlavní zábranou pravého poznání, pravého žití. Jak tedy postupovat, abychom nelhali sami sobě do kapsy a nebalamutili ani druhé? Klíčem není nic víc než uvědomění – bdělá vnímavost. V praxi jde o to, abychom byli pozorní a upřímní ke světu uvnitř i vně nás. Abychom byli přítomní v našem vnímání i myšlení, chování i skutcích, a uvědomovali si jejich možný důsledek. Nejedná se o nic záludného, ale ani jednoduchého. Princip satja, který je v pořadí druhou Pataňdžaliho jamou, nám však může umožnit, abychom se stali lepšími – nikoliv než druzí, ale lepšími než jsme byli. Buďme k sobě i k druhým pravdiví.