Člověk a jeho dvě cesty

Dle Upanišád, dle filozofie jógy, procházíme životem skrze dvě cesty. Nejsou to dvě různé cesty, dva různé směry, naopak - ty cesty se prolínají. Každá cesta má svůj čas, svůj pravý čas, kdy se má objevit a je navýsost v pořádku projít cestami se vším všudy, se vším co přináší. Nebičovat se za jednu část, ani za jedinou vteřinu... O jakých cestách mluvíme? Pravrti marga - cesta rozvoje a Nivrti marga - cesta návratu.

Autor: 

Šárka Konečná

Cesta rozvíjení

Tato cesta je cestou ven, cestou k velkému světu, který se před námi otevírá. Lezeme po čtyřech, jdeme kupředu, jsme zvědaví, vše zkoumáme, opakujeme, prohlížíme, zkoušíme. Pomalu se dostáváme na dvě nohy, dostáváme stabilitu, napřimujeme se a stále jsme hnáni dál, ven, kupředu za naším životem. Je to přirozená potřeba osobního rozvoje, pátráme a zjišťujeme, kdo vlastně jsme.

V tomto období, kdy dospíváme jak fyzicky, tak psychicky, jsou silnější radžastické tendence (3 guny: satva, radža, tamas), které se projevují jako pohyb, aktivita, analýza, energie, nahoru, dolů, síla, tužby, ambice, láska, soutěživost, změna... Poznáváte se v tomto výčtu? Není to stav, ve kterém žije většina lidí? Ti, kteří neposedí? Je to aktivní síla pohybu, neudržení pozornosti v celku, ani uvnitř. Tato fáze, tato cesta není ohraničena věkem. Neznamená to, že když jsme podle zákona úderem osmnáctého roku života dospělí, že jsme opravdu v tu chvíli dospěli, že můžeme cestu rozvoje ukončit se slovy "tak to bychom měli".

Trochu mi to připomíná vyprávění mého otce, jeho zážitky z vojny, z kasáren. Když tam přišel jako nováček, bylo mu jasně řečeno, co od té chvíle bude dělat, co bude říkat apod. A když se pak pokusil ozvat, nebo jen nesplnil jeden z nesmyslných zahanbujících úkolů, tak dostal za vyučenou. Tento příběh jsem neměla ráda, nelíbilo se mi, že někdo takovým způsobem ukazuje nadvládu, že někdo druhé ponižuje. Právě toto chování poukazuje na boj s egem. A tudíž jde o cestu rozvoje, na které se ego stará o samonalezení cesty. Neví, čí je, co má dělat, a tak jdou člověk a ego ruku v ruce cestou rozvoje. Sobecky se chrání, ukazují, kdo má navrch, kdo koho převálcuje, ukazují svou důležitost před ostatními.

Člověk musí projít tímto sobeckým obdobím, aby rozpoznal, kdo je vlastně on sám a kdo je ego. Aby dokázal oddělit sebe od ega. Aby si tuto rozdílnost uvědomil. Aby si uvědomil, kdy mluví on a kdy promlouvá ego. Je nezbytné nalézt svou identitu, abychom mohli růst dále. Je nezbytné projít obdobím dospívání, vzdoru, obdobím hledání sama sebe. Ať je to skrze protančené noci, kdy se jednou probudíme, podíváme se vedle koho vlastně ležíme a co tu děláme. Na posteli vidíme spokojeně pochrupkávající ego a vedle něj ego druhé, v mém případě velké, mužné a zlé. Až se tato dvě ega probudí začne tanec o moc, začne boj o první místo, hra o poslední slovo. Ale to tady už nebudu - sbírám si pár svých svršků a potichu odcházím.

Vycházím ven. Obracím tvář k nebi. Mrazivý vítr mě šlehá do tváří. Už se neschovávám, nechoulím se. Dýchám. Nádech tady. Výdech teď. Vydávám se na druhou cestu. Cestu návratu. Lidé jsou přesvědčeni, že to, co jim chybí, naleznou venku. Hledejme ale štěstí v sobě...

Cesta návratu

Bytost se musí stát jemnou a to způsobí satva.

Rudolf Skarnitzl: "Jemnost je krásná! Znáte snad ošklivou jemnost?"

Nastává nasycení. Musíme se naplnit hloupostí, abychom došli až sem. Musíme se dostatečně potěšit a pak přichází bolest, zkouška. A až pak začneme toužit po pravdě.

Každý jedinec začne klesat, pochybovat, přijdou pocity zoufalství a napadají nás otázky: Proč jsem se narodil? Co jsem já? Kdo jsem já? To znamená, že jsme došli k bráně návratu, návratu domů. Cestou se zbavujeme materiálního, prodáváme auta, domy, rozdáváme nashromážděné oblečení, které leží ve skříni ještě s cenovkou.

Nechte mě v tichu a klidu prosím
Jdeme po ulici, díváme se kolem a vidíme jakoby zpomalený film. Procházející starší paní má temně rudou rtěnkou namalované popraskané rty, malý chlapec si jazykem hraje s rozviklaným zubem, mladá slečna si rovná svou minisukni, která neposlušně vylézá s každým krokem výš a výš, skupinka ztracených turistů kroutí hlavou nad mapou, a vedle toho my. My jako celek toho všeho, co je kolem. Už nemáme pocit oddělenosti, dualismu. Už je pryč ten pocit, že jsme na všechno sami. Pocit, že je proti nám celý svět. Naopak, vidíme spojitost - v každém člověku, kterého potkáváme, v každé výloze, v dlažební kostce... Chci se jen dívat, chci být v klidu. Není potřeba bojovat, není potřeba křičet. Není potřeba hnát se ven.

Vše, co jsme hledali, je uvnitř
Máme to v sobě, cítíme to. Seznamujeme se s tímto novým, naplňujícím pocitem. Setkáváme se s klidem, s tichem - našli jsme ho v sobě. Přejeme si jen tento klid, lásku a ticho. Všechny odpovědi se nám dostávají. Vše, na co jsme se ptali svých rodičů, milenců, přátel a učitelů, to vše nacházíme v sobě. Dokonalost.

Brahma a Mája

V každém z nás je kousek všeho. V Indické mytologii je to Brahma. Znáte povídku o Máje a bohu Brahmovi? Tak ta se stala realitou.

Brahma se nudil, Brahma jako bůh všeho, jako Stvořitel se rozhodl, že si vytvoří kamarádku a tak vytvořil bohyni Máju. Když Brahma řekl Máje za jakým účelem jí stvořil, Mája nadšeně odpověděla: Dobře. Zahrajeme si tu nejkrásnější hru, ale slib, že budeš dělat vše, co ti řeknu. Slibuješ? Brahma tedy slíbil a napjatě pozoroval, co se bude dít. A tvořil. Začal tvořit vše, co mu Mája říkala. Stvořil vesmír, Slunce, Měsíc, hvězdy, zemi, lesy, prostě vše. Když dotvořil, Mája vyslovila další přání: Tento krásný svět iluzí potřebuje nějakou bytost, která dokáže vše ocenit. A tak Brahma stvořil člověka. Nedočkavě se zeptal: A kdy začne hra? Mája se usmála, vyskočila a zapískala: Teď! Rozřezala Brahmu na tisíce kousků a vložila jej do každého člověka, do každé věci a řekla: Nyní zapomeneš, kdo jsi a budeš se snažit najít se zpět. Brahma hledá dodnes, snaží se rozvzpomenout, kdo je, ale Mája, jako iluze, mu v tom brání a náramně se u toho baví. Brahma je v každém z nás a Mája, představující iluzi, má na nás bohužel velký vliv.