Guny jako struny, každá hraje něco jiného, přesto znějí dohromady

S pojmem "tři guny" (viz koncept triguna - pozn. red.) se poslední dobou setkávám podezřele často. Přišel podzim (nemyslím tím ani tak datum v kalendáři, spíše stav oblohy, atmosféry a mokré chodníky se spadaným listím) a já se ptám, jestli to s tím nemá něco společného. Proč? Tak především v tomto ročním období člověk z letní euforie jásavých teplých dní přejde přirozeně do útlumu a zvláštním způsobem se obrátí dovnitř, k sobě. Tedy má více nutkání přemýšlet o tom, kdo vlastně je, co ho tvoří. A také proto, že na podzim (když opomenu, že se jogín řídí heslem "tady a teď") se vždy děsím toho, že se blíží zima, tedy především první měsíce po novém roce. Ty mám totiž neodmyslitelně spojené s jednou z gun, s tou nejtěžší a zároveň nejtíživější z nich – tamas.

Napsat text na téma guny mě pak přesvědčila moje mysl, jelikož jsem se sama gunami obklopila, kdoví proč, ze všech stran. Nejprve jsem si v hlavě stvořila koncept lekce jógy s názvem "guna vinjása jóga". Hned na to, jsem při svém studiu jógové filozofie a etiky na České akademii jógy vyslechla dlouhou přednášku na dané téma a to už mi přišlo podezřelé – zase guny? A tak mi nedaly spát.

Autor: 

Marie Hledíková

Velký třesk v podobě gun

Abychom trochu vklouzli tématu pod kabát a zpočátku se zahřáli, měla bych alespoň nastínit, co vlastně guny jsou. Možná tento termín znáte, možná jej máte i řádně nastudovaný, či dokonce nějakým způsobem prožitý, ale možná vůbec netušíte, o čem je řeč. Patří tento termín skutečně k józe? Óm, ano! Patří. A patří i neodlučitelně k našemu životu. Tři guny vychází z filozofického sánkhjového systému, který má za své stavební kameny Ducha – Purušu a prapůvodní přírodu – Prakrti. Prahmota existovala v "nijakém stavu", tedy neprojevoval se žádný stav, byl pouze klid a rovnováha, dokud přírodu neoživil dotek Ducha, který onu rovnováhu narušuje. Proběhl kosmický třesk a guny se začaly vzájemně ovlivňovat. Připomíná vám to "velký třesk"? Mohlo by. Nicméně tři guny začaly pracovat, hýbat se, komunikovat, objímat, plazit se, prostupovat prostor a narušovat klid. 

Světu byly přišity, tři gunové kvality

Guny jsou tři - tamas, radžas a sattva. Žijí v nepřetržitém procesu a jsou neustále aktivní všechny najednou. Abychom se ale nezdržovali dlouhým vysvětlováním, přeneseme principy gun pouze k nám samým, k lidem, jako k těm, kteří jsou gunami skrytě ovlivňováni a kterým se guny jeví jako vlastní.

Tamas
Zkusme si představit to temné, netečné, apatické a těžkomyslné, co se v nás ukrývá. Vybavme si cokoli, co jsme shledali tvrdým, bezcitným, lhostejným nebo nedbalým. Někoho, komu nikdy nic nepřineslo uspokojení, někoho, kdo se rád lituje. To je jednoduše tamasické.

Radžas
Co přináší radžas? Jakýsi mezistupeň, prostor, kam musíme chtě nechtě přirozeně vstoupit po tamasickém procesu, chceme-li jít výš. Radžas je aktivní, plný energie, je to napětí, vzpurnost a svéhlavost. Je to touha po vnějších věcech, touha po vlastnění.

Sattva
Jistě vás už napadlo, kam to všechno směřuje. Původ slova sattva je v sat, tedy bytí. Je to jakési "Bytíství". Charakter této guny je světelnost, lehkost, moudrost, čistota. Mysl člověka je jasná, klidná a chápající, nezná sobectví, nesoutěží. Sattva je přirozenou charakteristikou naší mysli – Já cítění. Když se posuneme ještě dál, sattvě patří meditace (dhjána), tedy stav bez myšlenek. Tato guna zkrátka směřuje vzhůru.

Guny jsou stejnou měrou důležité, v každém z nás jsou obsaženy v jiné kvantitě a vždy jedna z nich převažuje. Guny jsou nadšené ze své nadvlády nad člověkem, jsme jednoduše svázaní, nevidíme za obzor, žijeme v iluzi (mája), která se nám za oponou vysmívá.

Guny v praxi, všechno v akci, to tamasické jako to příjemné?

Jak guny jednoduše přenést do praxe? Když se vrátím zpět k podzimu, mokrým chodníkům, polosvlečeným stromům a táhlým mlhám nebezpečně blízko střech domů, které nám při ranním vstávání nedodají tu správnou energii, hned mohu uvést příklad. Je tomu už poměrně dávno, alespoň v mém měřítku, v době, kdy jsem neměla ani muže, ani dceru, ani jógu, kdy jsem přesně v tomhle ročním období sem tam po práci ulovila dobré červené víno a nesla ho spokojeně domů. Tam na mě čekal polštář u kamen a deska Joni Mitchell ze začátku sedmdesátých let s názvem Blue, kterou jsem si tehdy často pouštěla na gramofonu (pro upřesnění, není mi sto let, jen jsem nikdy neholdovala moderním technologiím). Za okny jaksepatří v provazech proudila voda dolů na zem, samo o sobě tamasické počasí do morku kostí. Utápěla jsem se v lítosti, sebelítosti, vzpomínkách, myšlenkách, všemožných i nemožných stavech, které obývaly moje jemnohmotné i to hrubé tělo. Milovala jsem to. Tamas byl mou neodmyslitelnou součástí.

Svým způsobem to byl vždy přechodový bod. Věděla jsem, že brzy přijde radžas, ačkoli tehdy jsem si to ještě nedovedla pojmenovat. A skutečně, tamas, když obzvlášť chceme, přejde v dynamické jednání, přinese inspiraci, přinese činorodost. To mi připomíná všechny ty okamžiky náhlého vzplanutí sebeusebrání, utírání slz, vaření bylinných čajů a zasedání nad rozdělaný výtvor, který nemá konce, s myšlenkou, že nyní ho skutečně dodělám, nebo že konečně něco dopíši. Radžas je to, co chce ven, touží po vnějších věcech. Musí být tamas, aby byl radžas. Musí být radžas, aby přišla sattva.

Jedna kolegyně se na přednášce trefně zeptala, jestli chtít být sattvický, tedy chápající, čistý, nesobecký apod., není náhodou projev radžasu. Dostalo se jí odpovědi, že ano. Není to ovšem projevem směrem ven, ale dovnitř, k sobě samému, a to je ten zásadní rozdíl.

Čistá sattva ani neexistuje, tak se netrapme, že jsme takoví či makoví. Možná je dobré se alespoň zastavit nad tím, co děláme, jak se chováme, jak jednáme, a pracující guny sledovat jen za oponou, jako to dělá ta lišácká iluze mája - včas se zapojit a nechat odpovědět v dané situaci sebe. Že to není jednoduché? Není. Ale vědět přesně co a proč činíme v našem životě, není zcela od věci. Představte si mnoho událostí, které se staly, a my ani nemáme potuchy proč, i když je spustila třeba naše odezva, verbální odpověď, či pohyb našeho fyzického těla. Guny hýbají světem, jsou naším hrubohmotným (sthúla šaríra) a jemnohmotným (súkšma šaríra) tělem a tváří se, že jsou naší pravou podstatou. Pojďme je na okamžik pozastavit v bdělé chvilce vnímání.

Tolik malý pohled do praxe gun. Jestliže bloumáte, obzvlášť v podzimním nečase, po klikaté cestě své psýchy a snažíte se ji pochopit, rozpoznat, po čem to vlastně šlape noha vaší jemné mysli (manómajakóša), pojďte se zastavit na jedné z křižovatek. Co vidíte? Co cítíte? Co slyšíte? A důležitá otázka: Proč to tak je? Třeba objevíte, že stojíte někde zcela jinde, než jste doufali. Třeba se otočíte a půjdete zpět, abyste rozřešili, kde nastala chyba, kde jste odbočili jinam, než bylo v plánu.

Jestliže tamas na sobě nepociťujete, (není cílem ho vnímat a dosáhnout jej, naopak) a chtěli byste jej zakusit v té milejší stránce, doporučuji zmíněnou písničkářku Joni Mitchell a její album Blue, a jistě se dostaví... Ten sladkobol má také něco do sebe. Krásný tamas podzim všem. Však on/o má také své nezměrné kouzlo. A tak to má být.