Vzpomínám si, jak jsem se učila na přijímací zkoušky na střední školu. Nad knihami, sešity a poznámkami jsem seděla celé dny a celé noci. Hlava mi těžkla a padala dolů k desce stolu. "Už se mi tam víc nevejde, už nemůžu," vztekala jsem se a už jsem bežela do lednice pro redbull. Ozvalo se známe zasyčení při otevírání plechovky a už se dno obracelo vzhůru a do mého těla vplouval přísun konzervované energie.
Vzpomínám si, jak jsem se rozešla se svým prvním klukem. Seděla jsem doma zavřená bez jídla, bez pití, nespala jsem a měla jsem pocit naprosté prázdnoty a zoufalství. Jen jsem zírala na bílou stěnu přede mnou.
Vzpomínám si na chvíle strachu, na pocity neúspěchu, na stažený žaludek a plnou hlavu ubíjejících myšlenek.
"Jdi se vyvětrat," říkávali mi v takových situacích rodiče a povzbudivě mě vždy pohladili po utrápené a těžké hlavě. Nešla jsem. Bála jsem se pohnout, abych se nerozpadla na tisíc kousků. Aby to nebolelo ještě víc. Ale když vyrazíme ven, když se překonáme a vyjdeme z domu, když to přemůžeme, když přemůžeme sami sebe...
Sbohem madam letargie
Prostě se zvedněme a jděme. Není nutné vědět kam, není potřeba znát cíl. Nemusíme dopředu vedět, co nás čeká za rohem, koho potkáme, o co zakopneme. Prostě pojďme a důvěřujme okamžiku tady a teď. A vychutnávejme si každý jednotlivý krok.
Pravá noha se zvedá, pata se odlepuje, lehce krčíme koleno a zvedáme ho vzhůru a opět pokládáme. Nohy si vymění role a teď se od silnice pomalu odlepuje levá pata a o kousek dál se pokládá. Není to úžasné? Bože, udělali jsme dva kroky! Proč nám nikdo netleská jako malému dítěti? Proč sami sobě netleskáme? Jdeme dál: ruce se volně pohupují ve větru, otevřeme hruď, napřímíme celé tělo a jdeme dál cestou důvěry. Vnímáme s upřímným nadšením každičký sehraný pohyb. Sledujeme to úžasné představení našeho těla. Dýcháme. My dýcháme! My do toho všeho ještě volně nadechujeme a vydechujeme. Není to úžasné? Usmějeme se, nosní díky se nám rozšíří a najednou můžeme nadechovat ještě volněji a plněji. S každým dalším nádechem se nám koutky zvedají výš a výš, mysl se osvěžuje přísunem nového kyslíku a díky tomu odchází madam letargie. Každá buňka v těle se s každým dalším nádechem plní čerstvým kyslíkem a celé tělo se revitalizuje, obnovuje. Už nikdy nás nemůže nic a nikdo porazit. Nic víc nepotřebujeme. To štěstí, na které čekáme, které hledáme, máme tady a teď. To, co celou dobu každý z nás hledá v okolí, má přímo v sobě, tady a teď.
A tímto pohledem se můžeme začít dívat kolem sebe. Uslyšíme zpěv ptáků, třepotání jejich křídel, šum stromů. Spatříme tanec listů poletujících ve větru. A můžeme se podívat dolů, na půdu, po které kráčíme. Můžeme vzhlédnout na nebe, na nekonečno. Najednou si uvědomíme, že vše není tak zlé. Že jsme součásti celku, součástí krásného divadelního představení, na které se s úžasem a úsměvem díváme. Uvědomíme si svou roli pozorovatele, přestaneme hodnotit kolemjdoucí, přestaneme upjatě kontrolovat své kroky, přestaneme vše označovat nálepkou "dobré" či "špatné". Jsme jeden celek, jsme toho všeho součástí, jsme v bezpečí. Jen jdeme a dýcháme.
Může být i obyčejná chůze meditací?
Meditace (dhjána) je dle Pataňdžaliho stav dlouhotrvající koncentrace, který přechází až do stavu osvícení (samádhi). K tomuto meditačnímu stavu docházíme skrze prátjáharu - odpoutání pozornosti od smyslových impulzů a koncentrací (dhárána).
Meditačních technik existuje celá řada, například matra meditace adžapa džapa, kdy opakujeme svou vybranou či osobní mantru, jméno boha či učitele. Další technikou je například lája dhjána - meditace s hudbou, svádhjája dhjána - meditace nad sebou samým formou dotazování se a pozorování. A tak dále.
Slovo meditace pro nás může představovat zastavení se a uvědomění si, jaké smysly máme a co díky ním můžeme vnímat. Jen tím, že si je uvědomíme, je dostáváme pod kontrolu - můžeme si pohrát s tím, co je kolem nás. Od těchto smyslů a všech podnětů se pak můžeme odpoutat a vnímat pouze stav tady a teď.
Meditace má přímý vliv na mysl, pomáhá odstranit stres, emoční zaplavení a dokonce i fyzickou bolest.