Když se honíme za dalším a lepším, naše svoboda sedí v koutě

Poslední z pěti jam dle Pataňdžaliho osmidílného systému rádža jógy je aparigraha. Její podstatu vyjadřuje krásné české slovo "nehrabivost", tedy stav uvolněné a svobodné mysli, oproštěné od marnivé potřeby kumulovat zdánlivě potřebné a žádoucí.

Lačnost po přívlastcích ega, aneb Na nákupu osobnosti

Po celé věky každý jedinec více či méně usilovně bloumá nad vtíravě naléhávou otázkou: "Kdo jsi?". Některé lidi tato záhada dovede až k hranicím metafyzických úvah, jiní se spokojí s identifikčními údaji, které skýtá třeba občanka.

Pod tlakem společenských konvencí tak prakticky celý život hledáme odpovědi – jakési sebevymezení, často skrze divoce protikladnou směsici statusů a rolí, které si osvojujeme a se kterými se ztotožňujeme.

Autor: 

Jógoviny.cz

Z vnějšího světa přejímáme ustálené a ověřené vzorce, kterými plníme svoji mysl, ve snaze „také uspět“. Odpovědi na otázku „kdo jsi“ hledáme v rodině, ve vztazích, ve školách a na univerzitách, v zaměstnání. To abychom pak na prahu (alespoň biologické) zralosti mohli s chvilkově klidným svědomím vše shrnout například slovy: "Jsem inženýr, mám tři děti, všechny hrají závodně tenis, miluji italskou kuchyni a squash."

V euro-americkém kulturním kontextu (ale funguje to geograficky i mimo něj) se navíc vehementně snažíme popasovat s aspektem společenské soutěže a to skrze prostředky, kterých máme stále relativní dostatek – naším útočištěm jsou proto peníze a materiální svět. Cesta za vybaženou identitou u nás tak velmi často vede skrze „lov kýžených vlastností a atributů“ s kreditkou v ruce.

Posíláme dítě do té a té školy s důležitým cílem, aby se stalo jejím absolventem, a někdy nám tak může uniknout, co mu vlastně škola krom společenské nálepky dá do života. Kupujeme jídlo určité kvality, o níž nás většinou přesvědčuje „dobrá značka“, oblékáme se do konfekčně sešitého světa určité sorty návrhářů nebo výrobců bot. To, že preferujeme jistou značku mobilu před druhým často nesvědčí o naší technologické gramotnosti nebo vkusu, ale o tom, že chceme patřit do určité "kasty spotřebitelů." Problematická je skutečnost, že naše mysl záhy začne fungovat jako nabuzený lovecký pes, honící se za další a další kořistí. V naší mentální krajině se rozprostře chaos a tenze, přecházíme od nezávislosti k závislosti a ztrácíme svobodu i autentičnost.

Aparigraha v sobě zahrnuje odlesk předchozích jam a podobně jako ony, je také zakořeněna v přítomném momentu, v umění přijmout právě příchozí, v umění nelpět a nechat odejít nepotřebné.

Instantní štěstí – o plnění prázdna, uvnitř i vně

Nehrabivost však nespočívá pouze ve zdravém vystříhání se materiálního hamižnění. Aparigraha je uvolněním mysli skrze zkrocení jejího loveckého modu. Neustálé chtění a ubíhání mysli k budoucímu je v podstatě snahou zaplnit prázdné místo "tady a teď". Prázdno je archetyp, který nás z jistých důvodů podprahově děsí. Je docela zajímavé sledovat tváře lidí při vedených meditacích, koncentračních cvičeních a hlubokých relaxacích (jóg nidrá), kde se pracuje s představou prázdna nebo neohraničeného prostoru. Z mimiky obličeje je velmi často odsledovatelné náhlé znepokojení, neklid a nejistota.

Prázdno často vnímáme jako "něco s absencí něčeho dalšího", zkrátka beztvaré a "potenciálně nebezpečné cosi", co má být vyplněno. Velmi podobným způsobem máme obavu z klidu v naší mysli, byť si to neradi připouštíme.

Autor: 

Jógoviny.cz

Pojetí milosrdné prázdnoty je coby klíčový koncept zapuštěno v buddhismu (šúnjatá). Prázdno je zde chápáno jako podstata, nezatíženost modely a svoboda. Podobně je vnímá i filosofický směr nedualistické advaita védanty, pocházející z hinduistické tradice. Nazývá ji anutpáda – cosi jako "vzniklé samo o sobě/bez původu". Pokud jste se nyní po právu poněkud znepokojili, mohu vás ubezpečit, že koncept buddhistické prázdnoty má na hony daleko k programové nadutosti a vymytí hlavy.

Nechat být...

"Upevní-li se (adept jógy) v oproštění od hrabivosti, získá vědění o povaze svých zrození." (PJS 2/39)

Oproštění se od hrabivosti je uvolněním mysli. Mudrc Pataňdžali v aforismu věnovaném aparigraze zmiňuje "možnost vhledu za současně žité vědomí", transcendenci svého současného zrození.

Ne každý ale touží po vhledu do minulých zrození, ne každý je přirozeně nakloněn přesvědčení o reinkarnaci, pokud nedisponuje vzácnou zkušeností, která by jej o něm přesvědčovala.

Co ale s tím? Žijeme v materiálním světě, většina z nás se stále živí hmotnou stravou, platí složenky, obleká se. Přestože jóga v mnoha svých aspektech zakotvených v různých historických obdobích a kontextech obsahuje princip askeze, není aparigraha dozajista popřením všeho materiálního. Aparigraha je svobodnou nezatížeností, mentální nezávislostí. Nemusíte ostentativně nechat svůj domov zarůst mechem, odmítat mzdu za svoji práci a chodit v rozpadajících se hadrech.
Skrze aparigrahu bychom si však měli uvědomit, proč neustále bažíme – po věcech, po lidech, charakterových rysech, uznání. Stejně jako to, že za podstatou onoho neustálého honu za dalším a dalším, lepším a lepším, sedí v koutě přiškrcená svoboda.

Závislost na materiálních věcech není o moc horší, než závislost na věcech duchovních, podstatou špatného, je závislost sama o sobě...