Poznej sám sebe - svádhjája, nijama čtvrtá

Čtvrtou Pataňdžaliho nijamou je svádhjája – doslovně poznání nebo objevování sebe samého. Někdy se tato nijama překládá jako studium posvátných textů. Proč, a co mají tyto dvě věci vůbec společného?

Není nad empírii, avšak není ani přesné know-how

"Vlastním bádáním v posvátných spisech naváže (jogín) spojení s vybraným božstvím.! (PJS 2/44)

I klasická jóga uznává autoritu několika důležitých textů. Tyto texty se mohou jemně lišit tradici od tradice, ale většinou se jedná o Pataňdžaliho jógasútry, Bhagavadgítu, Upanišady, některé tantry nebo třeba Hathajógapradípiku. K autoritě těchto spisů nepohlíží jóga ostře dogmaticky, ale uznává je jako vpis autentické zkušenosti jejich autorů, kteří jsou povětšinou považováni za zřece (řšijové = ti, kteří nazřeli pravdu).

Autor: 

Barbora Hu

Pravého porozumění (nahlédnutí božského), lze dle jógy dosáhnout právě "vhledem", nikoliv intelektuálním osvojením znalostí. Byla by škoda, kdyby se i současný student jógy podezřívavě starým textům vyhýbal jako čert kříži pro jejich zdánlivou neaktuálnost. Jistě, budeme je číst jinak, třeba bez znalosti hlubších souvislostí nebo kontextu jejich vzniku. To ale neznamená, že nám nemají co říci.

Jógické texty jsou z většiny psány formou aforismů a jejich sdělení je tak do značné míry otevřené. Lze je vnímat jako chytré ponouknutí k hlubší reflexi a jejich zdánlivá tajnosnubnost by nás neměla odradit. Studium by pak nemělo být klasickým biflováním obsahu, a jeho vysvětlení ve stylu "co tím chtěl básník říci", byť je tato metoda v království memorizace, jakým je od jaktěživa sama Indie, paradoxně dost populární.

Zkušenost osobní, nadosobní aneb O meditaci

Hloubavé mysli funkčně zakousnuté do režimu podmiňování to ale nedá – přenesená zkušenost někoho jiného může být přeci subjektivně podbarvená a pokud je možné autenticky nazřít skutečnost, je možné ji v syrové a nezkreslené formě předat dál jako zkušenost? Všechny jógové texty ukazují "oč zhruba jde a jakou cestou", autentická zkušenost je ale již na každém individuálně. Aby toho nebylo málo, zkušenost vhledu se sice odehrává na osobní úrovni, svojí podstatou je ale nadosobní, transcendentní.

Předposledním stupněm Pataňdžaliho aštanga jógy (osmidílné jógy) je dhján – meditace. Meditace sama o sobě není ani tak metodou, jako stavem. Stavem "dostání se za mysl", v krajinu, kde se subjekt a objekt prostoupí, stávají se jedním. Mnohem plodnější věcí než je spekulování o podstatě meditace, je zkrátka zkusit meditovat, ponořit se bez očekávání a předsudků skrze vlastní zkušenost i do "míst" doposavad neprobádaných.

Starý zenový mnich putoval zimní krajinou, až jej chlad zavedl do zahrady, kde zrovna rozdělávali ohniště dva novicové. Ti jej nadšeně uvítali mezi sebe, protože se zrovna dohadovali o povaze objektivní a subjektivní zkušenosti. Starý mnich se usmál a řekl: "Vidíte támhleten balvan? Myslíte, že je uvnitř nebo vně vaší mysli?" Pohotovější z nich rázně odpověděl: "V buddhismu je vše iluze, kámen je v mojí hlavě! Tak jaká je Pravda?" Mnich se rozchechtal na celé kolo a pravil: "Milý brachu, musíš mít pořádně těžkou hlavu, to je Pravda!" (Noygen Senzaki – Le 101 storie di Zen)

Buďme hloubaví, nepitvejme se do mrtě

Sebepoznání je klíčovou věcí v józe i mimo ni. Nejde ani tak o hnidopišnou analýzu svých charakterových vlastností, jako o pochopení sebe jako malého celku v rámci celku většího. Měli bychom však být trochu obezřetní, abychom se nechtěně nezacyklili v nekonečný proces sebeobjevování. Měli bychom zůstat dostatečně pokornými, aby se z tohoto jinak jistě ušlechtilého počínání nestala narcistická kratochvíle s puncem vyšších cílů.