SOUTĚŽ: Vychází Jógátky – pohádky na motivy jogínské filozofie

S oblibou říkám, že čas je sice relativní, ale běží. Je to přes tři roky, co jsem pro Jógoviny v horkých letních odpoledních sepisovala seriál na téma jógového eticko-morálního desatera jam a nijam, dle Pataňdžaliho, v kontextu soudobého jógujícího.

Bolelo mě u toho trochu za krkem, protože mou hlavu a ruce od klávesnice odděloval vcelku opulentní těhotný pupek, ve kterém na hlavě postával můj syn Tadeáš. Když se můj syn narodil, moje jógová praxe doznala změn. Meditace oscilující s mělkým spánkovým transem se přestěhovaly do denního času. Do novorozeného jóga studia, které jsem počala paralelně se svým dítětem, jsem jezdívala na lekce brzy ráno a pozdě večer. Ne kvůli osobním ambicím nebo jako úniku ze světa plenek, ale protože také potřebovalo ve svých začátcích závisle nakojit. Po lekcích jsem si v koupelně sušívala tričko a podprsenku. Prokojené noce jsem věnovala tichým kontemplacím a taky studiu a četbě. Plnila mentální cvičení zadané mým učitelem a občas jsem je prokládala svými oblíbenými knihami. Nejčastěji se mnou kojil Jack Kerouac. 

Důvod proč vám to vše píši je, abych vás přenesla do kontextu ve kterém vznikaly Jógátky – pohádková knížka na motivy jógové filozofie určená dětem a dospělým, ve kterých dosud žije jejich dětské já, která se v knihkupectvích objeví 7.11. 2016. Knížka sestává z deseti příběhů, přičemž každý příběh pojednává o jednom z deseti pilířů rádža jógy.

Hrdiny pohádek jsou zvířata, lidé, kameny i planety. Jde o hrdiny všedně nevšední, bytosti milé i pošetilé, omylné i moudré. Každá pohádka je zakončena námětem k zamyšlení nad danou jamou či nijamou a také tvořivým námětem na jógové cvičení, dýchání, koncentraci nebo meditaci. Ilustrace ke knize vytvořila japonská malířka Nanako Išida. Charakteristický výraz kreseb krásně dokresluje hloubavou povahu příběhů.

Jógátky vznikly původně jako pohádkový sešit pro mého syna Tadeáše, ale nechala jsem se nakonec zviklat k jejich vypuštění do světa mimo naši rodinu. Věřím, že mohou zahřát u srdce a inspirovat k přemýšlení nad podstatnými věcmi v životě. Nementorují, nekážou, spíše otevírají prostor pro tvořivou imaginaci a sebezakoušení – pro děti i dospělé.

Ukázka z knihy Jógátky
(z pohádky na téma Svadhjája: sebepoznání)

Žila-byla jedna koza. Abychom to upřesnili – žila v zelené změti jednoho pralesa, mezi stromy, co vypadaly jako hadi a hady, kteří vypadali jako stromy. Byla to koza pralesní. Naše koza byla ještě kůzle, i když u pralesních koz mládí mnoho neznamená. Každá pralesní koza totiž odmala vyrůstá sama. Pralesní koza není jen tak někdo, je to jedinečný živočich! Další zvláštností pralesních koz je to, že se nezdržují ve stádech, ale jsou to samotáři. Koza pralesní je s námi od pravěku, jen se za ta dlouhá léta trochu zmenšila a je také méně chlupatá. I tak si ve svých očích uchovala tajemný odlesk pradávných dob. Vraťme se ale k našemu pralesnímu kůzleti, protože jak víme, chvíle „tady a teď“ je vždy tou nejdůležitější. Tak tedy – pralesní kůzle bylo sice samotář, ale žilo si spokojeně. (Pralesní kozy samota netrápí. A navíc samota není totéž co osamělost!) Budilo se obvykle až před polednem, když se žhavý sluneční kotouč na nebi vyšplhal až nad vysokou sopku tak, že rázem vypadala, jakoby ústí vulkánu nafukovalo bublinu z ohňové žvýkačky. Kůzle obvykle posnídalo napadané plody pralesního ovoce a někdy i zeleniny. Ovoce mělo radši, protože bylo sladší. Když ale nebylo na vybranou, nepohrdlo ani pralesním špenátem. Odpoledne kůzle trénovalo svoje kopýtka přeskakováním kořenů a čištěním svých velkých zubů liánami. Večery trávilo koupelemi v tůňkách a usínalo pak příjemně znavené při počítání světlušek. Kůzle se radovalo z krás pralesa a vážnými otázkami se moc nezabývalo, tedy do té doby, než potkalo na pralesní mýtince opice. Opice vypadaly legračně, měly drobounká tělíčka, dlouhatánské ocasy, které používaly jako prodlouženou ruku a obličeje plné vrásek jako divoké prababičky. Tyhle opičky prababičky byly pěkně rozpustilé, a rády si z jiných pralesních obyvatel dělaly šoufky.

Jednoho dne si to kůzle štrádovalo pralesní krajinou, až dorazilo na mýtinku, kde se si zrovna hrály opičí prababičky. Když je opice zpozorovaly, šibalsky na sebe zamrkaly, a ta největší z nich zavolala na kůzle: „Hej mečoune, pojď sem k nám!“
Kůzle zvědavě doklopýtalo k opicím na mýtinku.
„Proč mi říkáte mečoune?“ zeptalo se.
„Mečíš, tak jsi mečoun! Nějaké námitky?“ zaskřehotaly spiklenecky takřka jednohlasně opice.
„Asi ne, asi máte pravdu!“ odvětilo kůzle a pokračovalo v cestě.

Napsala: Barbora Hu
Ilustrace: Nanako Išida
Vychází: 7. 11. 2016 v nakladatelství Fragment, Albatros Media

Soutěž o 3 knihy Jógátky od Barbory Hu

V následujícím formuláři odpovězte na soutěžní otázku a vyplňte kontaktní údaje. Odpovědi můžete posílat do úterý 15. 11. do 8:00 hod. Výherce následně zveřejníme tady přímo v článku a také na našem Facebooku.

Trváme na férových pravidlech, proto 1 e-mailová adresa = 1 odpověď. Hlasujte prosím sami za sebe, ne za rodinné příslušníky. Pokud takové pokusy odhalíme, ze slosování je vyřadíme. Držíme pěsti a přejeme štěstí!

Vítězem se stává...

Správná odpověď je samozřejmě ta třetí v pořadí - nezávislost. Co naopak mezi jamy a nijamy opravdu patří, najdete v přehledu, jehož autorkou je právě Barbora Hu: Jamy a nijamy.

Odpověď na soutěžní otázku znaly a knihu Jógátky získávají Petra Pirek, Adriana Vídeňská a Marie Zelenková.

Gratulujeme vítězům a všem ostatním děkujeme za účast.