Tapas: je libo katalánské chuťovky, nebo askezi?

Ne, v pořadí třetí Pataňdžaliho nijama opravdu nemá co dočinění se španělskou gastronomií. Tapas se obvykle překládá jako askeze či odříkání, mírněji pak jako sebekontrola nebo disciplína.

Když se řekne askeze, většina z nás si patrně představí na těle vysušené svaté muže, umrtvující tou či onou vytříbenou technikou své pomíjivé tělo (ať už se jedná o hladovku, navíjení penisu na šavle nebo cihly atp.), jiní si vybaví vzácnější sochy kostnatého Gautamy Buddhy v období jeho hladovění. Má ale tapas i svůj jiný rozměr, který by se dal v naší jógové praxi aplikovat i v dnešní době? Určitě ano.

Autor: 

Barbora Hu

Od závislosti k nezávislosti

"Z askeze dokonalost těla, protože zmizí tělesně-duševní zahlenění." (PJS 2/43)

Slovo tapas obsahuje kořen tap, odkazující k žáru. Tapas je sežehnutím únavného smyslového bažení, rozpuštěním zatěžujících nánosů ega, zažehnutím vnitřní sebekázně. Nebojte, v praxi to neznamená, že byste si měli odpírat vše, co vás těší! Disciplína, kterou tapas je, by nás měla přivést k poznání, že spousta věcí nebo činností, které považujeme za zdroje naší potěchy, až tak úplně nepotřebujeme. Nemělo by to být ani tak, že si něco po jistou dobu upřeme, abychom z téže věci později měli větší radost, byť je tato metoda vcelku účinnou praxí proti otupělosti ze zažitého.

Když ego taje jako led

Žár, který sebekázeň vytváří, byl v původní tradici příslovečný. Mělo se za to, že pevná vnitřní disciplína skutečně generuje teplo, které má (v podobné symbolice jako oheň) očistné účinky, a které uvolňuje jisté fluidum.

Tím nejdůležitějším, co je třeba po hrubém těle očistit, jsou mentální nánosy v jemnějších vrstvách naší bytosti – těle psychickém, energetickém a spirituálním.

V indických ášramech mají dodnes zajímavou metodu vpravdě velmi umírněného tapas. Nikoliv v tom smyslu, že by vás snad tamější jogíni chtěli trápit hlady. Spíše vám jemně, ba citelně po jistý čas upírají to, co máte rádi a považujete za důležitý projev vaší toliko hýčkané svobodné vůle. Nejde vůbec o to, že by vás snad poťouchlí guruové chtěli škodolibě trápit, chtějí vám většinou ukázat, že vaše ego lpí, je závislé na určitých věcech. Jakmile mu je na čas odepřete, začne křičet a kopat, avšak velmi záhy se většinou zklidní a vy pochopíte svoji pošetilost. Učitelé vám pak většinou dají pokoj. Nejedná se o žádnou šikanu, byť se vám to tak může v prvních chvílích bezradného vzteku jevit. Jde o banality – nemáte čas ani prostor být sám (mimo meditace), nemůžete jen tak jít ven, všechny činnosti, které jsou svým charakterem osobní, jsou odsunuty na vzdálenou kolej.

I to je svojí podstatou tapas – rozpoutání vnitřního žáru, který taví vztahy závislosti našeho ega.

Tapas prosím - lehce, stravitelně

Pokud byste do své praxe chtěli zařadit i tapas, nezapomeňte na hned první jamu, kterou je nenásilí (áhimsá). Sebekázeň neznamená být na sebe co nejtvrdší, tapas není v žádném případě trest. Neubližujte si. Svou praxi neposunete dál jen tím, že si ji ztížíte.

Třetí nijama je ve své podstatě o odpoutávání se z tíživých vazeb, které nám brání v rozletu. Je odemknutím pout, jejichž klíč spočívá v zákrutách našeho ega. Tapas můžete uchopit i jako jemnou hru se svými návyky, se svou pohodlností. Běžte pěšky tam, kam obvykle jezdíte autem, usmějte se upřímně na rozlíceného člověka, který by zasluhoval polít studenou vodou, vstaňte o víkendu alespoň jednou brzy a běžte ven meditovat.

Mladý zenový mnich přistoupil celý bledý a na pokraji sil zkroušeně ke svému učiteli a řekl:

"Celé dny se postím a v noci bdím, trávím čas meditací, dívce jsem nepohlédl do tváře celé roky, to vše abych utlumil svůj chtíč, i přesto, žádné stopy osvícení." Učitel se usmál pod vousy a odpověděl: "Měl by ses vyspat, najíst a setkat s krásnou ženou, pak možná přestaneš bažit." (Noygen Senzaki – Le 101 storie di Zen)