Teplotní extrémy jako klíč ke spirituální praxi

Santóša, spokojenost - jedno z pravidel morálních a etických kodexů jógy (jamy a nijamy), které již před mnoha a mnoha lety popsal Pataňdžali ve svém osmidílném systému jógy. A právě na santóšu jsem si vzpomněla, když jsem procházela rozpálenou pražskou ulicí a nemohla jsem najít ani kousek stínu. Ani kdybych se přitiskla tělem k fasádám starých domů a posouvala se krok za krokem s nadějí, že mě vysoké zdi schovají do svého stínu, ani tak bych se chládku nedočkala. A jak jsem tak spěchala do metra, do úkrytu před sluncem, zaslechla jsem od kolemjdoucích: To je horko! Já se snad uvařím! Fuj, to je ale počasí! Už aby byla zima!

Autor: 

Karolína Buchtová

V tu chvíli jsem se na vyprahlém chodníku zastavila, nechala jsem stéct kapky potu, hřbetem ruky jsem z čela odsunula přilepené vlasy a usmála se - santóša, spokojenost! Kdo z nás někdy nepřiběhl uřícený domů a nezvolal ono "ať už je zima!"? A naopak, kdo někdy zachumlaný do péřovky, s omrzlou špičkou nosu a se ztuhlými končetinami skrze cvakající zuby nepronesl "ať už je léto!"?

Teplotní extrémy vs. názorové extrémy

Ano, jedna věc je být spokojen s tím, co právě je tady a teď. To je ona santóša. Druhá věc jsou ale opravdové teplotní extrémy, se kterými se poslední dobou potýkáme. Extrémní přechody mezi teplotami, které nesou rychlé změny tlaku, nejsou dobré pro žádný organismus.

A u těchto slov se znovu pozastavuji a říkám si - žádné extrémy nejsou dobré pro organismus. Takže ani extrémy v názorech, extrémy ve stravování (přejídání a hladovění), extrémy pracovního nasazení (věc výmluv a lenosti, pracovní doba "od nevidím do nevidím"), ani extrémy ve vlastní jógové praxi - člověk naposled cvičil pod vedením drsného tělocvikáře někdy na škole a výmýšlel, jak se z hodiny příští týden vymluvit, a najednou chce být ze dne na den jogínem s nohou za hlavou. A tak se mermomocí snaží i přes všechny varovné signály nohu za hlavu prostě dostat.

Asketický milovník

Tento příběh je mi velice blízký. Prožívá jej nemálo lidí, kteří se rozhodnou vydat se na cestu.

Byla jednou jedna žena, krásná žena. Všichni v jejím městě ji milovali - pro její velké oči, pro její plné rty a plné tvary, pro její smyslnost a ženskost. A ona milovala je. Milovala se s muži, rozdávala se jim, celým svým tělem, celou svou vášní, bez výčitek, milovala každého ze svých milenců. Milovala dobré jídlo, mořské plody a jehněčí maso. Milovala dobré víno, dlouhé večery, hudbu a tanec. Byla nočním mystickým ptákem. Přes den spala a v noci zářila svou krásou.

Jednoho večera si tato žena vychutnávala druhou láhev kvalitního vína v přítomnosti svalnatého muže. Najednou se ale objevily pocity, které doposud neznala - víno jí zhořklo na rtech. Po muži, který jí zval do své náruče, přestala toužila. Proč tady jsem? Kam mé kroky touto cestou vedou? Ten večer se bezeslov zvedla a odešla.

Dlouhé roky o ní nikdo nic nevěděl. Žila v horách, v malé chatičce, spala na slámě, meditovala, cvičila jógu. Vedla asketický život jako pravý jogín. Hledala smysl svého života, svou dharmu. Po několika letech tvrdé práce na sobě samé se rozhodla vystoupit ze svého úkrytu a sejít z hor do města. Řekla si, že nastala ta pravá chvíle.

Když žena sešla dolů, potkala pár můžů, které znala ze dřívějška, byli o řádku let starší a prošedivělejší, než jak si je pamatovala. Seděli v místním pohostinsví a jen tiše hleděli. Žena přistoupila blíže a v tom jeden z jejích bývalých milenců rozhodil ruce a pravil: Změnila ses. To žena veděla. Změnila se. Z jejích oči již nebyla cítit lačná touha po požitcích, po mužích, po vínu, ani po sexu. Její oči zářily čistotou a prostým božstvím. Žena neodpověděla. Muži se začali jeden přes druhého překřikovat a volali na ni svá nejrůznější přání a nevyřčené touhy, které celá ta léta drželi pod podkličkou. Žena dále mlčela. Neveděla co říct. Vlastně nechtěla mluvit. Chtěla nazpět svůj klid, své ticho. Měla pocit, jakoby jí svými slovy a gesty celou pohlcovali. Byla náhle zmatená - kde je její klid a harmonie, kterou nalezla v horách?

Otočila se a zmateně se rozeběhla zpáteční cestou k horám. Cestou ji zastavila stařenka, podívala se jí zpříma do očí a řekla jí: Kam spěcháš, hledat svou cestu? A kde je tvé ženství, děvče? Něco jsi našla, ale zároveň jsi něco ztratila. Jsi si jistá, že právě toto je tvá dharma? Jakoby někdo mávl kouzelným proutkem a žena si až v tu chvíli uvědomila, jak moc zhubla. Dlouhé dny, místo toho, aby si dala něco k snědku, meditovala a meditovala. Uvědomila si teď, že dokonce před lety ztratila menstruaci - znak ženství a síly počít dítě, porodit jej a ochránit. Uvědomila si, do jakého extrému se dostala. Sedla si na zem a rozplakala se. Sama nad sebou. Myslela si, jaký kus cesty ušla a přitom došla jen do druhého extrému.

"Děvenko, nezapomeň na svou hlavní roli ženy a matky," pravila stařena a pokračovala: "Lidské bytosti nebyly stvořeny výhradně pro to, aby hledaly moudrost, ale také aby oraly půdu, čekaly na déšť, pěstovaly pšenici, sklízely zrní a pekly chléb." Žena na ni pohlédla a stařena dodala: "Před osvícením můj mistr sekal dřevo a nosil vodu, po osvícení můj mistr sekal dřevo a nosil vodu". (Zenová moudrost)

Rovnováha se nachází někde uprostřed

Ani ne příliš napravo, ani ne příliš nalevo. Rovnováhu v názorech, v pracovním nasazení či v jógové praxi můžeme hledat stejně jako rovnováhu v balačních pozicích, které jsou většinou řazeny až na samotný konec lekce jógy. Proč? Předtím musíme projít zklidněním, obrácením pozornosti dovnitř, dojít domů po skončení divadelního představení. Zavíráme oči, opona se zatahuje a my se vracíme ke svým pocitům, ke svému prostoru. Dramatická hra, které jsme přihlíželi, která nás vtahovala do děje, kterou jsme prožívali, skončila. Dramatické představení, které se nazývá "Život kolem nás". Obracíme pozornost dovnitř, ke svému světu, ke svým potřebám. S touto pozorností jsme schopni rozeznat, co nám dělá dobře a co ne.

Procházíme praxí uvolnění. V jógových lekcích se tato rozcvička nazývá sančálan. Procházíme uvolněním páteře, rozhýbáváme její ztuhlost. Dochází k uvolnění i na těle psychickém. Ztuhlost a neohebnost v situacích se rozplývá. Stáváme se pružnějšími - jak v názorech, tak v postojích či v pozicích. Skrze ásany jdeme dál - stavíme je, prožíváme je, stáváme se nimi. Učíme se s nimi sžít, s uvolněním napětí a se zbavením se netvárného názoru "nezvládnu to" přistupujeme až k balanční pozici.

Zvedáme jednu nohu. Vkládáme ji na vnitřní stranu stehna druhé nohy. Sepínáme ruce před hrudním košem. Díváme se jedním směrem. A na co myslíme v tomto vzpřímeném a rovnovážném stoji? Na nic, přátelé. V tu chvíli nemyslíme na nic. Jsme. Jen jsme. Jsme rovnováhou, kterou se snažíme najít i v běžném život: v názorech, v pracovním nasazení, ve vztazích, v jídle apod. A jak dlouhou cestu jsme museli ujít? Nic není jen tak, tedy ani cesta za rovnováhou. A stoj na jedné noze nestačí, polarity musíme vyrovnat. A tak nohu položíme, spojujeme chodidla se zemí a zvedáme druhou nohu. Ukládáme ji na své místo - opět na stehno druhé nohy. Vyvažujeme. Teď jsme došli k absolutní rovnováze. Teprve teď. Poté, co jsme vyvážili dva póly, dvě strany mince, muže a ženu, role milovnice a roli askety, jin a jang.

A právě praxe harmonie a rovnováhy je jedna z nejtěžších. Nalézání zlaté střední cesty, jak pravil Buddha, je klíčem ke šťasnému životu. A tak si vezměme z těchto teplotních extrémů to, co nám možná chtějí zrdcadlit - způsob našeho myšlení a jednání. Snažme se najít příjemný chládek, ani ne příliš klimatizované prostory, ale ani přímé slunce. Snažme se najít příjemný způsob žití, ani příliš asketický, ani příliš bujarý.