Jóga ve zkušební kabince i v tramvaji - nejen o Vánocích

Je to známý fakt, že jóga není pouze šedesátiminutové cvičení jednou týdně na lekci v oblíbeném studiu. Ani devadesát minut nestačí a neudělá z nás jogína. Určitě jste už slyšeli věty typu "Přenesme si jógu z podložky do běžného života a žijme ji". Jak se ale taková jóga žije? A pomůže nám třeba ve zkušební kabince při nákupu nových šatů na vánoční večírek?

Autor: 

Šárka Konečná

Jde především o morální kodexy jógy, tzv. jogínské desatero od mudrce Pataňdžaliho - jamy a nijamy. Pevně veřím, že v dnešní době, kdy se jóga a její učení rozšiřuje do celkem hezkých měřítek i u nás, nejsou už tyto kodexy neznámé. "Jóga mimo podložku" znamená určitou filozofii, kterou žijeme. Co když ale zatím onu filozofii a vše ostatní, co nám jóga může nabídnout, nedokážeme uchopit, natož pojmenovat a zařadit do svého běžného života? Jsme v takovém případě odkázáni na oněch šedesát minut týdně? Nezasloužíme si tedy ani označení jogín?

Trošku odlehčeně se teď podíváme na běžné všednodenní (někdy i úsměvné) situace, v nichž nám jóga pomáhá, aniž bychom si to možná uvědomili. Pojďme opustit (a popustit) od filozofování, kterého je někdy příliš. Pohodlně se usaďte a nechte poletovat uvolněný úsměv na tváři...

Jogínská Saxána aneb Zkouška šatů na vánoční večírek

I já jsem jednou z těch lektorek a lektorů, kteří se hlásí k rozšířenějšímu pohledu na jógu, k tomu, který přesahuje pouhé fyzické cvičení. Ale nejsem tím, kdo by opovrhoval fyzickým tělem (annamajakóšou) a soustředil se jen na vyšší cíle, sahající až k samotnému samádhí, osvícení. Už Pataňdžali veděl, jak důležitá je fyzická schránka, a že chtě nechtě skrze ni musíme projít, i když míříme za vyššími cíly. Proto práci s fyzickým tělem skrze ásany vložil na třetí z osmi stupňů jógové stezky. Podoba našich cílů se může s postupem času a s nabytými zkušenostmi měnit, a tak pro někoho může být výška cíle srovnatelná s výškou police, na kterou chce dosáhnout, anebo tím cílem může být dopnutý zip nových večerních šatů...

Jedno zimní dopoledne jsem procházela kolem obchodu, v jehož výkladní skříní se vyjímaly němé tváře němých postav s nápaditými vánočními svetry. Hned jsem si vzpomněla na blyštivou pozvánku na vánoční večírek a můj úsměv se rozzářil jako hollywoodské hvězdě před kupou fotografů. Nuže, vcházím dovnitř a mám co dělat se svou manomajakóšou, tedy nižší myslí, která má chuť vše vyzkoušet, osahat a nakoupit.

Opatrně vstupuji, jako ta hollywoodská hvězda, když si u rychlého občerstvení dává zakázaný hotdog a rozhlíží se přitom, zda ji zpoza rohu nefotí nějaký chlápek. V tom můj zrak přivábí pohupující se červené šaty na prvním ramínku u velkých vchodových dvěří. Sahám po nich a rovnou směřuji do kabinky. Sundavám sluchátka z uší, tak se ze světa jemných tónů a manter dostávám do hluku vánočních koled. Natahuji si červené šaty a sahám po zipu, který je rozepnutý až dolů ke kostrči. Pomalu s ním vyjíždím výš až pod lopatky. Co ale dál? První myšlenka byla vyjít z kabinky, tak jak jsem to kdysi bez ostychu dělávala, a požádat prvního kolemjdoucího o dopnutí zipu. Počkat, zarazím se a vzpomenu si na ranní lekci jógy, z níž mé kroky směřovaly právě sem, do kabinky, kde teď zrovna bezradně stojím. Tématem ranní lekce bylo uvolnění ztuhlých ramen, šíje a trapézových svalů. Vzpomněla jsem si na gesto anjali mudra, ruce sepnuté namísto před srdcem, za srdcem, tedy za zády. Jednu ruku jsem pokrčila v lokti více a druhou rukou jsem si ten loket podepřela, aby ruka dosáhla výš. Zip o kousek popojel. Přehmátla jsem a nyní mi uvolněná a dostatečně protažená oblast ramen dovolila posunout jezdcem zipu ještě výš. Až mě samotnou překvapilo, jak hravě jsem zachytila konec malého zipu a tahem vzhůru jsem šaty dopnula. Musela jsem se nahlas zasmát, kde mě jógová pozice zastihla - polonahou v kabince známého módního obchodu.

Pada bhanda - jógová technika k novým botám, zn.: zaručeně!

Ženy jsou obecně milovnice bot, kabelek, oblečení a hromadění všeho možného ve znamení hesla "toto nutně potřebuji". Jedno z morálních pravidel jógy, aparigraha, mě naučilo nehrabivosti. Rudolf Skarnitzl ve své knize zmínil tuto myšlenku: Pokud člověk přestane hromadit, všechno bohactví k němu přijde samo... A tak se také stalo. 

Kde jsou ty doby, kdy jsem měla v podkrovním pokojíčku u svých rodičů vystavené a do řádky srovnané boty. Tu na podpadku, tu na platformě a tu jěště s visačkou. Vzpomínám na slova mé drahé mamky, která žasla nad mou sbírkou a často říkala: Tolik bot jsem nikdy neměla a nikdy mít ani nebudu. Postupem času, jak člověk zraje, začnou mu najednou nahromaděné statky, v mém případě boty, připadat nepotřebné. Čeština je ve své bohatosti úžasná - z bot jsem vyrostla, jak fyzicky, tak mentálně. Celkem nedávno jsem si začala všímat, že mě staré, tedy pohodlně onošené a dle nohy vytvarované boty, na některých místech tlačí a že mé chodilo jaksi povyrostlo nejen do dálky, ale i do šířky. Musím říct, že mě to v mém věku překvapilo, noha by přeci již neměla růst. Ale rostla.

Na jedné své lekci jsem studenty nabádala, aby v tadásaně, v pozici stromu, ukotvili svá chodila a zapojili pada bhandu. Pada bhanda je zapojení chodidel, kdy v kontaktu s podložkou procítíme vnitřní hrany chodidel pod prsty (prostor mezi palcem a prsteníčkem) a zatlačíme jej pevně do podložky. Přizveme k přitlačení k podložce i vnější hrany chodidel a paty, a s představou, jakobychom se od chodidel chtěli odrazit a vyskočit, vnímáme středovou část chodidel a zdvihající se střed, jakoby se zde tvořila pyramida.

V józe, a vlastně i v běžném životě, hrají chodidla velkou roli ve správném budování pozic, pro správný stoj, chůzi, běh a také pro pocit stability. Chodidla jsou vystavena téměř neustálé zátěži a bohužel je v dnešní době nejvíce ničíme tím, čím jsme je kdysi chtěli ochraňovat - (špatnými) botami.

Zde se dostávám zpět k myšlenkce velkého učitele, pana Skarnitzla. Přestala jsem hromadit, přestala jsem toužit po nových a dalších botách a nutnost nových bot přišla sama. Pokud správně začneme zapojovat chodidla a pracovat s nimi, chodidla se začnou formovat a navracet se do svého přirozeného stavu a tvaru tak, aby nás mohla pohodlně a bezpečně nosit i s celým nákladem, ať už je to tíha fyzického těla či tíha myšlenek. Chodidla se postupně rozšířila a styl chůze se změnil. Pocit jistoty a zakořenění, který nyní díky "novým" chodidlům okouším, je, co se týče psychoemocionálního pohledu, tím, co mi ani nejdražší boty na podpadku neposkytly, i když jsem si je s tím záměrem pořizovala. 

Usmívám se teď nad těmito řádky, když si uvědomuji, že jediné, co nyní rovnám do řady, jsou podložky v jógovém studiu, kde běhám na boso. A kdybych nemusela, neobouvala bych se vůbec.

Posvátný strom v tramvaji?

Na ranní lekce často docházím ze svého domova pěšky, ale na pozdější a večerní lekce využívám prostředky hromadné dopravy, jelikož studia, kde vyučuji, jsou přes půl Prahy. Nemohu se divit, že nejsem sama a dopravní prostředky jsou hojně využívány i ostatními. Za což můžeme být v důsledku rádi, jelikož to vypadá, že by po městě mohlo být méně automobilů a více usměvavých lidí a více kontaktu mezi nimi - více hezkých okamžiků tváří v tvář namísto nabubřelého výrazu řidičů za zatmavenými okny aut...

S těmito myšlenkami jsem si pohrávala jednoho podvečera cestou na lekci jógy. Z hezké představy mě ale vytrhla velká skupinka lidí, která chtěla nastoupit do stejné tramvaje jako já. Stáli na zastávce, ruce plné plných tašek s vánočními dárky. Jejich nepřehlédnutelná řeč těla mluvila jasně: za každou cenu se dostat do tramvaje, i kdyby to mělo znamenat, že jedna ruka i s dárky bude trčet ven a jedna noha bude stát na noze spolucestujícího. Do tramvaje jsme se sice vtěsnali všichni, nicméně než abych na své noze nesla váhu korpulentního Američana, vysunula jsem ji výše nad zem. Tramvaj se rozjela, já se neměla kde chytit, a tak jsem tak nějak automaticky sepjala dlaně, lokty namířila do stran a tím si kolem sebe vytvořila ochraný prostor pro dech, který se projektoval pohybem trupu do všech stran. Jeli jsme a já jsem se držela. Držela jsem se v rovnovážné pozici - v pozici stromu. A jak je známo, rovnovážná pozice nepůsobí pouze na vyrovnání těla, ale také na vyrovnání mysli. Dalších pět zastávek jsem se usmívala jako malý, pro někoho možná až připitomělý Buddha. Ostré pohledy naštvaných lidí mě neminuly.

Dhárana v kuchyni

Příprava na vánoční svátky vrcholí a já si jedno volné sobotní dopoledne s chutí omotala zástěru kolem pasu a na vstup do kuchyně jsem pomyslně pověsila nápis "chvíle jen pro mě". Přišela má oblíbená část roku. Pustila jsem si vánoční hudbu, zapálila frantíka a vyndala ze spíže všechny potřebné suroviny na přípravu cukroví. Po nějaké době se začala kuchyní linout vůně ovesno-kokosových hrudek, skořicového cukru a další sladké libé vůně...

Autor: 

Šárka Konečná

V tu chvíli jsem se zastihla u krájení datlí s upřeným pohledem na ruce. Na hřbetech jsem mohla vidět pár malých jizviček od krájení, několk malých popálených míst od trouby či žehličky. V rodině jsem byla známá tím, že jsem trdlo a že se často o něco spálím či se říznu kuchyňským nožem. Dnes tomu je ale jinak. Koncentrace, kterou nás učí jóga skrze různé techniky a vlastně skrze přísup jogový jako takový, je tím, co mi z mého začarovaného kruhu dnes pomáhá. Ano, jsou ještě chvíle, kdy pospícháma nějaký ten malý úraz si svou roztěkaností způsobím. Dnes se ale skloněna nad cukrovím ptám, kam stále pospícháme? A co mi ony chvíle, kdy se popálím o horký plech, chtějí říct? Zastav se, nadechni se a užij si přítomný okamžik. Neopakuj větu "buď tady a teď" jen jako klišé, ale zastav se a ono klišé prožij. Zastav se a žij. 

Zastav se a užij si vánoční svátky s rodinou, s přáteli, se spolucestujícími, s kýmkoliv. Nepřeji vám pouze veselé, nebo jen šťastné Vánoce, ale hlavně přítomné Vánoce. Pokud je prožijeme přítomně, veselé a šťasné zajisté budou.