MŮJ PŘÍBĚH: Jóga jako učitel

Józe se věnuji teprve dva roky. Ale ze svého pohledu docela intenzivně – snažím se o denní praxi, snažím se studovat jógovou literaturu, chodím na lekce, kurzy, workshopy, jezdím na retreaty. Pokouším se o to, aby jóga svým důrazem na současný okamžik, kultivaci vnitřní zahrady i svou etikou prostupovala mou každodenností.

Pracuji jako koučka, takže i do své jógové praxe promítám přesvědčení, že na cestě k cílům záleží na všednodenních detailech, na malých krůčcích, na tom, co opakujeme a tím posouváme dál, na tom, co autenticky a s radostí vtělíme do našich běžných dnů. To je podstatnější než jednorázové hurá akce nebo hodiny přemítání o tom, co bychom mohli udělat, kdyby... Mám ráda tuhle myšlenku Randyho Gage z jeho knihy Riziko je nová jistota: "Vaše současná realita je výsledkem vašich každodenních činů a činností až do tohoto okamžiku." A to je taky fajn návod, jak můžeme ovlivnit svou budoucnost.

Autor: 

Michael Hovorka

Hlouběji k sobě

Když jsem byla školní dítě, tělocvik nepatřil k mým nejoblíbenějším předmětům. Vždycky jsem si nejraději četla. Brzy mě navíc z tělocviku osvobodili. Vadné držení těla přešlo ve skoliózu páteře, ta vyvrcholila operací a trvalým znehybněním několika hrudních obratlů – dnes operaci považuji za štěstí, protože tím se můj problém v podstatě vyřešil. Tělocvik jsem pak vynechala i na vysoké. 

Sportů jsem i tak pár vyzkoušela. Volejbal, plavání, pravidelné hodiny s trenérkou ve fitness centru, squash, lyžování i zdravotní cvičení. Jenže všechno to bylo jenom cvičení, hodně zaměřené na tělo, málo na cokoliv jiného (přesto musím říct, že fitness mi v jednom životním období zachránil tělo i psychiku).

K józe mě přivedl jeden výcvik v koučování. Prostřednictvím intenzivního sebezážitkového výcviku jsem se k sobě dostala mnohem hlouběji než kdy před tím. Koučink, jak ho chápu, je celostní disciplína, takže i mě "donutil" přemýšlet o sobě kontextuálně. U mě to mimo mnohého jiného znamenalo nebýt jen ve své hlavě, mysli, ale zaměřit se víc také na tělo, respektive skutečně do důsledků vstřebat fakt jejich jednoty. Samozřejmě to nebylo poprvé, co mě tohle téma uhranulo, spíš jsem se vrátila ke svým zájmům ze střední a vysoké školy, ale chtěla jsem najít nějaký pro mě užitečný klíč. Jógu jsem si tím přitáhla. 

Z koučinku zvyklá na to, že je třeba brzy přejít od myšlenek k akci, jsem podnikla zběžný průzkum na internetu, vybrala jsem si pozdrav slunci jako dobrý začátek, shodou okolností jsem hned našla tematický workshop v Bindu Yoga Studiu – a měla jsem za sebou svůj jógový start i objev studia, kde se stále cítím dobře. Ne moc promyšlený start, spíš intuitivní. S jógou se mi ulevilo – je to praxe, s jejíž pomocí si můžu budovat životní styl, do něhož dobře zapadá mé letité vegetariánství, který je pro mne užitečný a prospívá mi. Mám ráda systémy (asi ne náhodou se v koučování hlásím k systemice) – ne jako něco samoúčelného a bezduchého, ale jako komplexní řád, v němž dávají jednotlivé prvky smysl, podporují se a lze mezi nimi najít souvislost. A jóga mě oslovila asi i proto, že odpovídá mnoha mým životním přesvědčením.

3 přínosy do života

Když přemýšlím nad tím, co mi jóga především přinesla do života, nebo přesněji, co jsem já sama pro sebe jejím prostřednictím objevila, napadají mě 3 základní věci:

Umění pustit. Na jógamatce můžu názorně sledovat průběh učení se. Potřebuji opakování, trpělivost, soustředění. Potřebuji znát důvod. Mnohokrát jsem si vyzkoušela, že když se něco snažím naučit s urputností a rozčílením, že to nejde, je lepší toho nechat. A po čase, když se k tomu vrátím, jde to snadno, přirozeněji – například vrána mi dala obrovskou lekci. Umění pustit mě velmi inspiruje i mimo jógamatku.

Rozvoj v soustavnosti. Když sleduji svůj rozvoj v józe, svoje pružnější tělo, minimální bolest zad (dříve to byla má obvyklá společnice), svou větší vyrovnanost a nepodléhání náladám ani počasí..., fascinuje mě síla soustavnosti. Připadám si silnější i jindy, když na něčem pracuji – když se tak evidentně rozvíjím v józe, není žádný důvod k tomu, abych nemohla soustavně růst i ve vztahu ke svým soukromým nebo pracovním cílům. Dodává mi to motivaci a sebevědomí.

Soustředění. Nejen prakticky, třeba ve smyslu lepšího soustředění na práci. Ale také soustředění jako schopnost zaměřit svou pozornost dovnitř, vnímat sebe, naslouchat si, respektovat se. A tím také posílit hodnotu svého směřování – nenechat se rozptylovat a odchýlit od směru, kterému věřím.