PORADNA: Z ničeho nic jsem procitla, jsem blázen?

Milá Lenko,

podle Vašich slov si opravdu nemyslím, že by s Vámi bylo něco v nepořádku, nebo že byste se dokonce musela nechat svěřit do rukou odborníků. Vždycky záleží na úhlu pohledu, pro který se rozhodneme. Je vidět, že už jste v životě lecjakou výzvu zvládla, a proto bez pochyby zvládnete i tuto. Vsadím se, že takovou otázku si nejednou podkládáme téměř všechny matky. Určitě to nebudete pouze Vy, nebo jenom já. Já mám tři děti. Nejmladší je už 10 let a tak mám období, o kterém píšete již třikrát za sebou. Z titulu matky tří dětí mám pro Vás dvě informace. Jednu dobrou a druhou horší. Kterou chcete dřív...?

Za prvé nebude to dlouho trvat a tohle období vzdoru Vaši holčičku přejde. Momentálně totiž jen objevuje své já a zjišťuje, jak moc je na Vás závislá. Její vědomé JÁ se nemění. Od miminka až do stáří zůstane stále stejné. Mění se jenom naše životní zkušenosti, díky tomu vznikají dovednosti a životní moudrost. Nejprve se učíme používat své tělo, pak řeč, a potom se učíme dovednosti, které nám umožní přežít. Vaše dcera se teď pere s vědomím, že nemůže být tak svobodná, jak by chtěla. Skrze své odhodlané a mocné NE zjišťuje, co opravdu musí a co by možná ani tolik nemusela. Nemá ještě životní zkušenosti, které by jí ukázaly, jak moc Vás potřebuje. Frustruje ji, když musí dělat, co jí mamka říká a nechápe ani, proč by musela, když se jí nechce.

Tím se dostávám ke svému "za druhé": takových období bude víc! Jen budou mít potenciál být o něco těžší, protože malinká a roztomilá tříletá holčička se naučí mnoho dovedností a také bude čím dál větší a o hodně "chytřejší" než Vy. Z mých tří dětí už je jen jedno menší než já, ale všechny jsou už teď chytřejší než výkladový slovník a samy "nejlépe" vědí, co je pro ně nejlepší.

Autor: 

Martin Klíma

Z toho vyplývá můj první osvobozující úhel pohledu. Je to proces, kterým procházíme všichni, ať chceme nebo ne. Není jednoduché objevit vlastní závislost na rodičích a z toho vyplývající omezení a nesvobodu. Všichni se s tím musíme nějak smířit, každému z nás to trvá jinak dlouho, ale všichni se už velmi těšíme, až si budeme jednou moci dělat, co budeme chtít. Pokud si to u rodičů moc "nezkazíme", poběžíme při prvním problému pro radu nebo pomoc k nim. Kam jinam?

Druhý osvobozující úhel pohledu by mohlo být zjištění, že naše frustrace často vyplývají z nedostatku informací a z našich vlastních omezujících návyků. Někdy třeba trváme na něčem, na čem bychom trvat nemuseli, kdyby na tom netrvali naši rodiče, když se nás snažili vychovat. Protože nás nikdo ve škole neučí, jak být rodič, děláme to po jejich vzoru a to někdy doslova a do písmene. Také se často dostáváme do víru života a dalo by se říci, že si ze stresu komplikujeme život ještě více a nevytváříme si tak ideální podmínky pro výchovu svých dětí. Například tím, když chceme, aby si děti uklidily pokoj v době, kdy už rychle chceme odejít z domu. A ony nám to zrovna zkomplikují svým hlasitým a odhodlaným NE. To znamená, že to děláme v době, kdy ani sami nemáme dost času na výchovné prostředky a nakonec to řešíme buď mávnutím rukou a uděláme to sami, čímž se děti naučí, jak účinné jejich NE vlastně je a samozřejmě to zkusí znovu, anebo spouštíme hromy a blesky a tím se děti učí, že je maminka nemá ráda, když na ně řve jako lev v kleci. Je to takový souboj dvou eg (vůlí). Každé chce být svobodné. To naše, dospělé, by se mělo chovat jako dospělé a využívat své moudrosti a životní zkušenosti. Respektujeme zralost duše svého dítěte, ale chápeme, že mu chybí zkušenost. Naše děti jsou schopné pochopit naše NE jenom tehdy, když je dostatečně silné, klidné a moudré. Jakmile si vymyslíme své NE a sami vlastně nevíme, proč na tom trváme, pak ho ani naše děti nepochopí a neustále budou testovat, jestli vlastně platí nebo ne, nebo jak to maminka vlastně myslí. Děti vždycky upřednostní svoji vlastní svobodu.

Třetí osvobozující úhel pohledu by mohl být ten, který říká, že čím mocnější NE našich jinak milých a milujících dětí, tím větší bude jejich schopnost prosekat se světovou džunglí. Mně přišlo vždycky fascinující, co všechno jsou děti schopné vymyslet, jaké úžasné divadelní představení jsou schopné sehrát, jaké obrovské krokodýlí slzy jsou schopné vyrobit na svých tvářích, které vzápětí dokáže vystřídat triumfální smích s jiskřičkami v očích a kanoucí nudlí u nosu… Mé děti mě naučily víc, než moje knihovna.

To mě přivádí ke čtvrtému osvobozujícímu úhlu pohledu. Naše děti jsou naším zrcadlem. V každém z mých dětí se zrcadlí určitá část mého já, kterou mám možnost zahlédnout. Děti jsou naší velikou příležitostí objevit sebe sama. To, co vidíme ve svých dětech je náš vlastní odraz. Jejich intriky, pro které máme takové pochopení, a často o nich vědí spíše všichni ostatní jen my ne, jsou naší největší výzvou a současně i příležitostí. Musíme je nejprve zahlédnout. I jejich krásné a čisté vlastnosti jsou naším vlastním odrazem. Děti odrážejí naše ryzí já, o kterém často tolik pochybujeme. Naše děti jsou našimi učiteli a průvodci.

Napadá mě ještě pátý osvobozující úhel pohledu. Bez mých dětí by bylo vše jinak. Mohla jsem v předchozích patnácti letech svého života věnovat mnoho času seberealizaci, přátelům, cestování, četbě a podobně. Mohla jsem v klidu spát. Moje tělo mohlo být daleko krásnější, moje prsa mohla být pevná, moje kůže bez jizviček, moje nohy bez žilek. Měla bych peníze na kosmetiky, masáže, dovolené a krásné věci. Můj rozvod by byl bez dětí daleko jednodušší. Neměla bych důvod k rodičovským hádkám. Také bych asi mohla lépe konkurovat mladým holkám. Nemusela bych mít tak velký dům a nemusela bych vydělávat tolik peněz. Nikdy bych asi neprožila tolik strachu a starostí.

Na druhé straně bych ale zřejmě nikdy nezahlédla tolik krásy, kolik vidím denně v očích a srdcích svých dětí. Nikdy bych nezažila tolik krásných objetí a polibků z čisté lásky. Nikdy bych neslyšela tolik laskavých slov a úžasně fascinujících myšlenek. Nikdy bych nebyla svědkem toho, jak se formuje lidská osobnost. Nikdy bych nevěděla, jak se také dokážu chovat, kdyby mi to moje děti neřekly. Nikdy bych neměla tolik příležitostí k rozpouštění strachu, hněvu, frustrace a připoutanosti. Možná bych se nikdy nenaučila jak žít a nechat žít s láskou a laskavostí. Možná bych nikdy neobjevila pokoru a soucit, dvě schopnosti, které má každá matka ve svém životopise na prvním řádku na seznamu vlastností.

Mateřství je pro mě duchovní a životní praxe, bez které bych dnes nebyla, čím jsem.

Závěrem bych Vám ještě chtěla předat jednu zkušenost z praxe matky tří dětí. Zjistila jsem, že zdravé děti z normální rodiny hlady opravdu nezemřou. Když jsem se kvůli tomu trápila se svou první dcerou, prozradila mi toto "hluboké" moudro moje přítelkyně, která byla matkou, majitelkou školky a učitelkou jógy. Zjistila jsem, že děti mají svá období, ve kterých jedí méně a potom také období, kdy jedí více. Pořiďte si kasičku na peníze za jídlo, které Vaše děti teď neprojí. Věřte mi, bude se Vám to hodit, až začnou jíst za čtyři! Na to navazuje i moje druhá rada: pokuste se nebrat věci tak moc vážně. Až se odvážíte jednou a zjistíte, že se vlastně nic hrozného nestalo, půjde vám to lépe a lépe.

Přeji Vám mnoho radosti s Vašimi dětmi.