V děloze prázdnoty - má druhá plavba tmou

Většinou své meditační prožitky moc nesdílím. Určitá část lidí by mne považovala za snílka, nebo spíš osobu lehce choromyslnou, s jistou formou nezáviděníhodné schizoidní poruchy. To by mě ani tak netrápilo. Na jinou část, zejména meditujících aspirantů, však vyjevené obrazy vnitřního světa (mého jako i kohokoliv jiného) mohou působit ve formě limitujícího podmínění. Podvědomí je propracovanou alchymistickou dílnou a často tak člověka vede k očekávání podobného, anebo simulaci. Důvod, proč se zde nebojím sdílet, je, že zkušenost s pobytem ve tmě, či lépe dialog duše s tmou, je ryze subjektivní záležitostí, ve které lidská mysl, až na tresť svlečená ze svých zvyků a projekcí, hraje podle pravidel tmy. Tma učí moudru o prázdnotě.

Autor: 

Barbora Hu

Svou niternou planinu otevírám tmě podruhé, se zhruba půl ročním odstupem. Má první zkušenost byla silná a hutná. Setkala jsem se s tmou i temnotou sebe sama (viz. článek Máhá tma - o velké duši tmy). Ostatně kontext tmy člověka myslím zákonitě vede k prožitku "temné noci duše, kde nepravá já mizí a bytostné já čeká na přijetí".

Druhý pobyt byl o dva dny kratší, a zcela jiný a stejně přínosný. Tato stať není recenzí na tmu. Pokud se do tmy vydáte, netuším, co vás tam potká. Tma je potenciál, živý potenciál kdesi uvnitř.

Probuzení neuspěcháš, ponor a inertia

Moje cesta do tmy začíná tím, že na telefonu nastavený noční budík nezazvoní, protože mám vyplý zvuk. Stíhám ale vlak jedoucí hned v závěsu, který jede přímo. V hlavě mi blikne ironická myšlenka: "probuzení (stav bódhi) neuspěcháš (a taky nemůžeš spoléhat na vnější prostředky jeho dosažení)". Za čtyři hodiny od opuštění bytu a cesty ku moravské náruči, vstupuji do podkrovního prostoru. Kosé stropy mohou za to, že člověk mého vzrůstu nemůže natáhnout ruce vzhůru, aniž by se udeřil o strop. Prohlížím si úzkou místnost a krátký koridor ke koupelně. Do podkroví vedou stahovací schody, které se ovládají zvenčí. Bleskne mi hlavou, jak bych se odsud dostala třeba při požáru. Nemá to smysl, strach tentokrát do tmy zvát nepotřebuji, o tom byla ostatně má minulá zkušenost. Zhasínám. Je tu, hustá a absolutní. Tvrdá, nebo měkká, co kdo potřebuje. Tma, která obnažuje člověka na duši.

Po pár hodinách cítím, že tma ožívá, potkáváme se. Moje pohyby jsou pomalé, sluch a hmat jemnější. Vidím plující fialová světla za zavřenýma i před otevřenýma očima.

Tak jako i posledně cítím, jak moje fyzické tělo slábne. Možná jde energie jinam, možná má epifýza jen zmatek v režimu dne a noci. Je mi to jedno. Na zemi mám rozbalenou jógamatku, ale nepřijela jsem se zlepšovat v ásaně, nepřijela jsem, abych se zuby nehty držela svých zvyků. Tak jako posledně cítím úplně jasně, že cvičení těla, dechu, mysli - všechny techniky a metody, které venku používáme k dosažení určitého stavu, jsou zde směšné. Je to jako plavat v moři a polévat se přitom slanou vodou. Tvar prostoru je jako děloha. Cítím se jako embryo. Pohybová úspornost, tlumené zvuky bůhví jakého původu zvenčí.

Je mi strašná zima a choulím se k radiátoru, který v husté tmě hledám jako savčí mládě zdroj matčina tepla.

Moje mysl má zimnici. Usínám. Zdá se mi nespočet živých snů. Jejich témata bych nazvala jako "prvo a druhočakrová". Instinkt, strach, sex a touha, vztahy. Odehrávají se převážně v prostředích z mého dětství a dospívání, figurují v nich lidé z těchto dob. Dává mi to smysl, protože zde se fixují prvotní emoční matrice. Spánek je mělký a většinu svých partů ve snových dialozích vedu do značné míry vědomě. Poprvé.

"Kdo jsi tmo?", ptám se. "Inertia, nehybnost."

Paměť přítomnosti

Jsem ve stavu, kdy lze jen těžko říci, kde je hranice koncentrace, kde meditace. Vše splývá a plyne. Z místnosti pod sebou slýchám tlumený ženský pláč a přes trámy, co nás dělí, vnímám strach. Ráda bych dotyčné řekla, co jsem pochopila posledně, ve stejné místnosti, kde se teď nachází - že strach nejsme my, strach je živ z pozornosti, kterou mu dáme, sílí, když se s ním ztotožníme. Klid je o přijetí chaosu, zní mi v hlavě.

Mojí myslí víří vzpomínky. Myslím, že jde o obranný mechanismus mysli. Mysl je běžně živena smyslovými podněty a teď hladoví. Snaží se udržet svůj status quo divokou rekapitulací. Chce pomoci egu neztratit nit vlastního sebepojetí.

Vzpomínky jsou dobrý nástroj. Jsou jich celá hejna. Od těch nejranějších až po nedávné. Mají formu obrazu a pocitu. Jako bych se do nich skrze obraz viděný vlastníma očima mohla vracet a znovu prožít jejich emoci. Cesta do školky s dědou, tátovo vyprávění o drákulovi na zamrzlé přehradě, pohled do slunce skrze máminy vlasy, pohyby mého syna v břiše na chalupě pod hvězdami, pohled na záda mého muže jak kosí trávu.

Uvědomuji si něco zásadního, co mi uniklo - jde o hezké vzpomínky. Není v tom snaha, uvědomuji si, jak zásadní vliv tyto vzpomínky mají na to, kým jsem dnes. Pláču vděkem. Je nesmírně silné si uvědomit, že posledních pár let pláču témeř jen z vděku a dojetí.

Duše je zvíře

Můj režim se zcvrknul mezi sed na zemi, sed na křesle, leh na matraci, leh na zemi, minimalistické protažení údů a šourání se na záchod. Jídlo je jednou denně, nevím, zda jde o oběd nebo večeři, vím ale, že mám mnohem větší hlad než za světla a přičítám to tělesné slabosti, která je s každým dnem větší.

V jedné z meditací mám pocit, že rozepínám svoje tělo jako bundu na zip a dávám ho pryč. Uprostřed zvenčí neohraničeného já je něco jako krystal. Často mi v hlavě proběhne slovo "jidam". Píši si ho do deníku, protože mne zajímá oč jde.

Cítím, že se ve mně něco hnulo, k meditaci používám svoji osobní mantru, vyslovovanou v duchu, kterou mi před lety na šaktipátu dal můj učitel.

Mám pocit, že jsem obklopena vesmírem, vidím obří bílou lasturu. Mantru spontánně nahradí otázka: "kdo jsem, kdo jsem, kdo jsem..."

Z temného pole galaxie, ve kterém se vznáším jako plod, vybíhají zvířata. Vidím delfína, dívám se mu do očí, pak draka, vlka a koně. Uvědomuji si, že ta zvířata jsou vyjádřením mé duše. Cítím, že delfín je v mé hlavě, drak v hrdle, vlk v srdci a kůň v pánvi. Zřejmě jde o nevědomé archetypy, ale přijde mi teď bezvýznamné je rozebírat.

"Kdo jsi, kdo jsi, kdo jsi..."

"Jsi láska, jsi čistota," odpověď, která mě zkropí pláčem a vděkem. Soucit sama k sobě, jako bych si konečně mohla dovolit připustit podstatu bytí, tušenou a s opatrností nevěřícího Tomáše obcházenou, dokud "vážně nepochopím".

Pokud si milý čtenáři v tomto bodě představuješ pisatelku článku jako optimismem sjetou hipísačku s absencí levé hemisféry, pleteš se, a moc bych ti přála danou věc prožít.

Autor: 

Barbora Hu

Výstup ze tmy

Opatrovník ve tmě mi před poslední nocí přináši budík, nastavený na čas před rozbřeskem. Mám chuť se před zrodem do světla vykoupat. Je tu vana. Malá tak, že se do ní musím naskládat jako pavouk. Potápím si hlavu a zadržuji dech, několikrát, dlouho. Když vylezu ven, vnímám, jak mi horkostí pulzují tepny v celém těle. Lehám si nahatá na zem a vzpomínám, jak mi první den byla zima. Budík zvoní, dívám se poprvé na čas, chronos říká 4:20. Všude je tma, schody jsou spuštěné. Oblékám se a jdu ven. Jsem trochu omráčená, ale vím, že to tělo zvládne. Tma, hvězdy nad hlavou - a mravní zákon ve mně (zašklebím se nad tím, že mi mysl v tuhle dobu přihraje hlášku od někoho tak vzdáleného, jako je Kant).

Drápu se po tmě do lesnatého kopce nad zámkem, listy a tráva jsou pokryté námrazou, párkrát uklouznu a jinovatka mi vjede pod rukáv. Čekám na východ slunce, trvá mu to. Súrja namaskár, nehybně a s radostí. Zírám přímo do oranžového slunečního kotouče a pálí mě oči. V Indii tomu říkají "sun gazing meditation". Vzpomenu si, jak opatrovník připomínal, ať si vezmu sluneční brýle. Zničila jsem si je na Srí Lance při úprku před otravným rikšákem. Vracím se zpět do tmy, kam proniká světlo skrze schody.

Při cestě autobusem naloženým babičkami s barevnými šátky na hlavě, kdesi mezi blanskými kopci mi to nedá, a konzultuji slovo "jidam", které mi tma ukazovala, s Googlem. Na Wikipedii čtu: "Jidam (tibetsky; česky dosl. "přísaha, slib, ujištění", někdy jako "aspekt buddhy"; skt. dévata) je ve vadžrajánovém buddhismu označení pro osobní meditační aspekt buddhy, jehož charakter odpovídá individuálním psychologickým schopnostem či vlohám adepta."

Na nádraží jsem brzy, stojím na nadchodu a pozoruji rezavé nástupiště zalité sluncem. Naproti mě jde kluk se sluchátky na uších (jedno v uchu, druhé, asi frajesky, kolem krku), má svítivou bundu a hvízdá si. Je mu tak o patnáct let míň než mně. Když mě míjí, houkne na mě: "Kam valíš kotě?" Odpovím mu, že: "na další kolej". Kývne hlavou, mrkne na mě (asi frajersky), a já slyším, jak si mutujícím hlasem zpívá: "Jóóóóu, little China girrrrrl."

A mně nezbývá, než s vděkem za to vše valit na další kolej.