Všechno je možné v duchu tantrického výcviku

Je vůbec zážitek z indického ášramu, z měsíčního výcviku tradiční tantry, nebo vlastně jakýkoli intenzivní prožitek v životě člověka, převeditelný do slov? První, co mě teď napadá je: "sab kuč milégá". Věta, kterou jsem poprvé slyšela od trhovce v Puškaru, když jsem hledala jinou barvu sukně, věta, kterou mi řekl Svámí Dží v Púl Čati ášramu v Rišikeši, když jsem se ho ptala, jak našel cestu jógy, věta, kterou utrousila žena, kterou jsem potkala za hromadou odpadků v Bombaji na bobku, jak močí. A já vím, nebo cítím, což je pro mě čím dál tím víc jedno a to samé, že když v něco v sobě opravdu věříte, Indie v to ve vás věří také. Takže proto: "sab kuč milégá", tedy: "všechno je možné".

Autor: 

Iamme Candlewick

Do Indie přilétám 1.1.2016 dopoledne na prokraji fyzického zhroucení. Mám za sebou rok přebíhaní z jógového studia domů k výchově naší, nyní již dvouleté, dcery Agáty, od výchovy k překladům, psaní článků a tvoření dokumentu pro Rozhlas (Žít Evropu jinak. Cesta jedné rodinky za snem), šestiměsíční cestu ve stařičkém obytňáku s celou rodinkou a natáčení nové desky a filmového dokumentu. V neposlední řadě mám za sebou také asi 24hodinovou cestu s několikahodinovou, vždy tak unikátní promenádou po nočním letišti v Dubaji, jež je air-conditinovým rájem nařasených řas, spálených lýtek v šortkách, předražené kávy s pěnou ve tvaru letadla a nekonečně se točícího umělého prostoru, kde není jediný roh, kde by bylo možné se před tím vším zašít.

Přistání v Bombaji mě nezklame, jako obvykle si dávám několikadenní dávku "opravdové Indie" a jsem znovu šokovaná, že toto místo je na stejné planetě jako Evropa. Chodím nepopsatelně špinavýma ulicema, kde se pálí hory smrdutých odpadků, neustále se ozývájí různé melodie troubení, běloba mojí kůže neujde fixujícímu zraku ani jednoho muže, přestože jsem zahalená v lunghi (velký indický šátek) až po špičky prstů. Masala čaj na rohu stojí 7 rupií (asi 2 Kč). Čajvála se zubí, sedám si na obrubník a dívám se do bílých paprsků, které se odráží o obrovský betonový most vedle banyánu, kde zrovna sádhu (indický asketa) provádí malou púdžu (rituál oslavy božství) a poprvé se vnitřně zastavím. Jsem tady. V Indii. Po 4 letech. Srdce se mi zachvěje. Indie je pro mě místem, kde se cítím úplně nejblíž podstatě toho, co to znamená být naživu.

Po 12hodinové jízdě vlakem z Bombaje do Goa a 5hodinové diskuzi s 22letou brahmínskou studentkou na téma odevzdání života službě rodičům se přesouvám k Arambolu a výcvik začíná.

Vstáváme mezi pátou a šestou ranní, jíme dvakrát denně podle přísných ájurvédských zásad, ásanujeme 2-4 hodiny denně, meditujeme 1-3 hodiny denně, zbytek ze 17 aktivních hodin ve dni se učíme filozofii, děláme ohňové, vodní, zemské a jiné rituály tradiční tantry, učíme se Hridaju - cestu srdce, tančíme tradiční indické tance, čteme posvátné texty, očišťujeme tělo skrze šatkarmy a zabýváme se účinky jógových technik na rovině energie. Uprostřed dne máme 2 hodiny přestávku s názvem "odpočinek a regenerace", většinou tak akorát stihnu zpracovat materiály na další den. Když si to spočítám, naspím toho snad ještě míň než s Agátkou, první dva dny výcviku prozvracím a pak mě kupodivu únava úplně přejde. Jsem v nějakém zvláštním energetizovaném stavu, někdy se vzbudím i ve 4 a tak si dám vlastní ranní praxi.

Když jsem k sobě upřímná, nemám skoro vůbec hlad. Mám chuť na ovoce, zeleninu a někdy na oříšky. Potřeba pít kávu, kterou jsem v poslední roce zavedla na denní pořádek, mě po týdnu přejde také. Vypiju asi 6 litrů tekutin denně, převážně čištěnou vodu. Teplota se drží stabilně na 34 stupních přes den a 20 stupních v noci. Pro mě asi ideální. Musím s pokorou uznat, že přesto, že sedím v ryze ženském kruhu a to velmi jemných dívek, tento výcvik je opravdu výživný.

Ve druhém týdnu přijíždí gurudží Raj Kumar, jeden ze tří nejznámějších učitelů tradiční tantry v Indii, a zároveň jeden z hlavních učitelů Ra Lality Dasi, výrazné ženy s výrazně otevřeným srdcem, která vede náš TT (teacher training - učitelský výcvik). Hned chápu, že jízda teprve začíná. Oheň během rituálů vyšplhá vysoko nad naše hlavy i v poledne, potíme se jako koně a zbývá mi energie jen na to věřit, že se to všechno děje správně. Ať už provádíme rituál zemské jantry, rituál uctění mužsko-ženského principu Abišékam, nebo ájurvédský detoxifikační samskár (očista karmických zatížení), obvykle trvá tak 3x déle, než se na začátku jeví a 5x déle, než jsem schopná usedět v pozici ardha padmásany (poloviční lotos). Papírový rozvrh padá, můžu ho přiložit do rituáního ohně, všechno se děje ve svém vlastním tempu, gurudží často nauku rovnou "downloaduje". Baví mě jeho smysl pro humor.

Autor: 

Iamme Candlewick

Mám pocit, že skoro nespím, ale jsem naprosto bdělá a vědomá. Když máme možnost osobního hovoru s gurudžím, dostáváme vlastní ajurvédské samskáry, osobní mantru a několik velmi osobních doporučení. Můžeme se zeptat na cokoli ohledně naší životní cesty, karmy, duchovní praxe a já zjišťuji, že nemám žádné otázky. Vše je mi v jeho přítomnosti pozoruhodně jasné. Hned několik dnů po tom, co odjede, mě napadne asi 50 otázek, na které jsem se ho přece jen chtěla zeptat.

Jak se přehoupne druhá polovina TT, žene se jako voda. Je to přímý důkaz pravdivosti jogínského tvrzení, že "kam jde naše pozornost, jde i naše energie". Na začátku se zdál měsíc neuvěřitelně dlouhý a čas jako by nebyl, po dvou týdnech, kdy člověk za použití jednoduché matematiky dojde k tomu, že už "jen jednou tolik", nabere čas obrátky a velmi konkrétní podobu.

Máme metodiku výuky ásan s dynamickou ohnivou Sophiou La Pastinou, iengarské precizní techniky s Prashatem Tewatiou, anatomii a spoustu legrace s jógovým terapeutem Tobiem T. a tantrický aspekt jógové praxe přímo s naší Radasi. Lekce střídá lekci a najednou držím v ruce certifikát, loučíme se a zbývá mi jen 6 dní z 5 týdnů v Indii.

Mám volno. Pokračuju v sadháně (praxi) z výcviku, bydlím na Arambol u kamaráda z Íránu, odehraju asi 4 předem domluvené koncerty v různých klubech u pobřeží s muzikanty z různých koutů světa.

Odjížím na letiště a těším se na Srí Lanku, kde potkám Báru a povedeme spolu jógový retreat, a při tom pláču. Pláču, protože cítím jednotlivé vrstvy a slupky svého srdce, jak postupně odpadávají, protože uvnitř vidím stará témata, zranění a nepochopení zase z jiného úhlu, protože se cítím lehká jako pírko, jež má v každé vrstvě praporu vepsáno tisíce příběhů, protože odjíždím z Indie, kde je možné vidět krávu meditovat, řídit bez řidičského průkazu, být ten nejpozoruhodnější člověk a přitom splynout s davem, potkat svoje světlo i svůj stín v plné nahotě. Pláču, protože znovu vím a cítím, že všechno je možné. Sab kuč milégá.