Dovolená v ášramu

Byly to tři týdny něčeho nového, tak jak to bývá, když se vypravíte mimo svou zem, daleko od své postele, pracovního stolu, lidí, které potkáváte každý den, a řeči, s kterou se probouzíte i usínáte.

Autor: 

Lucie Ševčíková

Po třech týdnech se však vracím do stejné haly, stejného letiště a nová se mi zdá má postel, pracovní stůl, lidé, které potkávám každý den. Nový je i stav počasí, který za dobu mé nepřítomnosti v Česku poklesl o minus 15 stupňů Celsia. Skok v den zpátečního letu to tedy je o 40 stupňů. Toť ale běžná okolnost zimních dovolených.

Po dvou dnech od návratu slovo "nové" pozbývá smyslu. V hlavě mi leží myšlenka indického učitele: "Proč odjíždíme na dovolenou? Není to jen útěk od něčeho, kde nám není tak docela dobře?" Mysl mi ale hned nabízí argumenty a obhajobu těch, kteří prostě jen pracují a vychovávají děti v tempu, které není udržitelné po 12 měsíců, argumenty o tom, že je normální poznávat okolí naší země, jiné kultury a přírodní scenérie. V malé části mého svědomí mě ale svědí pocit, že na jeho úvaze je kus pravdy.

Tři týdny v Indii jsem k mému překvapení často myslela na domov a po svém návratu už zase myslím jen na Indii. Co ale převládá, je vědomí toho, že jsme prožily 21 dní 8 tisíc kilometrů od rodné hroudy, s lidmi jiné barvy kůže, jiných životních priorit, v místě s jinou vůní vzduchu a podstatně více kořeněným jídlem. To, co ale zůstalo staré, jsme byly my. My všechny ženy, které jsme se rozhodly udělat velké rozhodnutí navzdory radám a strachům svých blízkých a odjet. Po tři týdny jsme jedly stejná jídla, spaly na stejně tvrdých postelích, mluvily se stejnými lidmi, cítily stejné horko, oblékaly stejné kurty, ale každá z nás třinácti účastnic si prožila jiný pobyt – jinou dovolenou. To nové, co jsme zažily, vstřebávala stará mysl, staré ego, staré vědomí a podvědomí, staré já.

Cítím mnoho inspirace. Indie mně zase o něco víc otevřela oči, popostrčila v mé cestě za věděním, jak se říká: nasměrovala kupředu. Já ale cítím, že mě nasměrovala především zpátky. Zpátky dovnitř, tam, kde cítím klid, sebevědomí, radost ze zážitků a vzpomínek, které mi nikdo nevezme, zpátky k sobě a blíž k zóně štěstí.

O dovolených si dovolujeme dělat to, co si po zbytek roku nedovolujeme. Dovolujeme si dělat i nedělat, popíjet do pondělního rána, nedělat svačiny, nevařit večeře, nežehlit košile, nenařizovat si budíka, nedobíhat tramvaj s pětiminutovým intervalem, nedržet dietu. Od toho pro většinu z nás byla dovolená zřízena. Dovolená je tak od slova dovolit. Nás třináct se dovolilo v práci, v rodině, ve své bance. Dovolily jsme samy sobě a vyrazily do Indie. Co nám dovolila dovolená v ášramu?

Dovolily jsme si každý den vstávat v 5.30, snídat v 10.30, sedávat na zemi, plavat v oblečení, nemluvit, chodit bez bot, uklízet uklizené, denně cvičit, filozofovat, jíst rukama, meditovat, předstírat, že nás nic nebolí, potit se a utírat se levou rukou…

Protože to všechno jsme si dovolily, pocítila jsem po tom všem na chvíli návrat k něčemu starému, k něčemu přirozenému a příjemnému. I když mysl může leckdy protestovat, je to pro ni dobrá zkušenost, kterou si chtě nechtě odveze do své staré evropské kultury. Připomene si, že je normální soustředit se na to, co jíme, vstávat pravidelně a bez budíku, jíst pravidelně a když je hlad, sdílet s lidmi, mluvit o tématech a problémech, které jen zdánlivě patří pouze nám samotným, dopřát si, ale také ubrat v něčem, co jen sytí naše ego a utvrzuje komfortní zónu.

Autor: 

Lucie Ševčíková

Všechny jsme si myslím připomněly, že je normální se cítit dobře. Pokud se musíte dostat do stavu "je mi dobře", vyjeďte na dovolenou anebo se dovolte doma anebo si dovolte dovolenou v ášramu. Tak či tak já jsem po jednadvaceti dnech v Indii ráda, že jsem objevila něco starého.

Lucie Ševčíková