Jogínův partner, partnerův jogín

"Je třeba být si trochu podobní, abychom si rozuměli, ale trochu rozdílní, abychom se milovali." (Jean Jacques Rousseau)

Tak jako ve světě neexistuje nic odděleně, tak ani v partnerství nelze žít odděleným životem a hrabat si tak pouze na svém písečku. Říkáte, že protiklady se přitahují? Tohle pořekladlo o protikladech zná snad každý. Mnohdy za něj schováváme svá fiaska ve vztazích, rozdílnosti mezi partnery se nedoplňují jako polarity jin a jang, jako světlé a tmavé, spodní a horní, chladné a teplé. Naopak do sebe narážíme v názorech i v pohledu na svět, ve svých cílech, kdy potřeba jednoho (například dojít k jakémusi vnitřnímu poznání) je naprostým opakem potřeby toho druhého (třeba dojít do nedaleké hospody). O tomto typu rozdílností není, podle mě, v onom pořekadle ani zmínka. O jakých protikladech se tedy mluví? Chalíl Džibrán přirovnává dva milence ke dvěma pilířům chrámu, které podepírají stejnou střechu, ale přesto stojí každý zvlášť. Říká, že kdyby pilíře stály blízko u sebe, střecha ztratí oporu a chrám se zhroutí.

Zde jsou dva texty od dvou lidí, dvou partnerů, texty jogínky a doktora, jež vznikly nad vyřčeným tématem "Den v partnerství". Dva texty, které jsme po jejich sepsání zkompletovali a vytvořili tak ze dvou jeden, přesto však samostatně stojící.

 Jogínův partner, partnerův jogín
Autor: 
Šárka Konečná

Ona
Natahuji paži a sahám po budíku, který mě každý den budí v pět hodin ráno. Otáčím se na druhý bok a jemně políbím partnera na čelo. Ten jen zamlaská, přitáhne si peřinu blíž a řekne: "Ještě hodinku." Ano miláčku, hodinku. Hodinku, kterou každé ráno věnuji sama sobě, kterou vyplním proléváním nosu slanou vodou, tím, že si dám studenou sprchu, která jemně bičuje mé nahé tělo, teplou vodou zase vyplním své útroby, a hlavně zapracuji na svém vztahu s jógamatkou. Hodinka, kterou můj partner vyplní spánkem.

On
Znáte ten pocit, když se k ránu stane spánek mělčím a vy se jen bojíte, abyste nezaslechli známou melodii budíku? Když ráno uslyším zvonkohru, tedy nahrávku z indického chrámu, cítím se, jako bych se probouzel v Indii a čekal mě ranní program, který znám z vyprávění. Ale naštěští si vzápětí uvědomím jedno: To není volání pro mě, to je volání po ranní tryzně jogínky vedle mě. A navíc je to okořeněné sladkým polibkem, který předurčuje další hodinu slastného válení, vedle mého nového parťáka v posteli, našeho psa. V tu chvíli si říkám: Alespoň ten pes má rozum a chrápe v tuhle brzkou hodinu dál.

Ona
Zabořím dlaně do podložky. Vnímám hluboké propojení s podlahou. Vnímám kořeny prorůstající dlaněmi hlouběji skrze podložku a dřevěné parkety. Zvedám jednu nohu do výšky. Odlepuji patu druhé nohy. Dostávám se ještě o kus blíž k nebi. Otevírám pokrčením kolene jeden bok. Dýchám. Vnímám prostor. Vracím nohu zpět a ukládám ji až mezi dlaně k přednímu okraji podložky. Vytahuji paže směrem vzhůru. Nadechuji se. A s výdechem vypustím něco více, než je pouhý vzduch a pomalu odcházející napětí. Tedy, ono napětí odešlo, ale od jinud, než jsem si původně myslela. Červenám se a zatajuji dech s modlitbou, aby se přítel neprobudil.

On
Ta hodinka není o tvrdém spánku, ale spíše o možnosti se ještě v polobdělém stavu nečinně beztrestně povalovat. A tak vás může leccos z této letargie vyvést. Třebas zvuk uvolnění napětí. Prostě prd. Byl jsem to já? Zpozorním, zda se neděje něco, o čem nevím, a zda bych neměl vzít nohy na ramena a utíkat na toaletu. Chvilka pozornosti stačí k tomu, abych zjistil, že se nic zásádního neděje a že to tím, ať už to bylo cokoliv a odkudkoliv, skončilo.

Ona
Praxi dokončím za dalších patnáct minut a to už se potkáváme s partnerem v úzké chodbě mezi toaletou, koupelnou a kuchyní. Běžím do kuchyně a začnu připravovat teplou kaši s ovocem a ořechy. Zapínám konev a vařím další várku teplé vody. I přítele jsem naučila tento ranní zvyk. Právě sahá po teplém hrnku a dalším douškem probouzí své vnitřní prostředí.

On
No ale pak to skutečně přijde. Tohle volání budíku už jde skutečně po mně. Jednou ho nekompromisně umlčím, ale za pár minut řve zase. To už na mě hledí i pes a upřeným pohledem mi říká, že už by se mělo vstávat a jít se ven vyprázdnit. Tedy on venku, já doma. V kuchyni na mě čeká teplá voda s citrónem, než se tam však dovleču, říkám si, že by přeci jen tělo po třicítce mohlo být po ránu pružnější. No a když uvidím rozzářenou ohebnou jogínku, svitne mi - aha, ono to není zadarmo. Tak alespoň správná hydratace po ránu, úškebek nad kyselou teplou vodou, kšíry na psa a jdeme ven na procházku.

Ona
Usedám k nízkému stolečku, to abych mohla sedět na patách, v pozici vadžrásany, která podporuje trávení, jak pravil svámí Šivananda. Čekám na partnera, který se pomalu šine a ještě pomaleji se souká za stoleček na zem. Než však dosedne, já už zase vyskakuji a přináším mandlové mléko, které jsem zapomněla v kuchyni. A když se vrátím, přítel se s hlučným dopadnutím zasune za stolek.

On
Když skoro nekontrolovatelně zapadnu, spíše upadnu, za malý stolek, u kterého každé ráno na zemi snídáme, říkám si s naraženým zadkem vždy dvě věci. Proč nejíme jako všichni normální lidé u stolu se židlema, a na druhou stranu, jestli by skutečně nestálo za to něco udělat pro to, aby mě tělo, nejen po ránu poslouchalo. Obzvláště když vidím přítelkyni, jak pod stolek ladně zapluje. Potvora.

Ona
Ráno pobíhám ladně po bytě a vyhýbám se partnerovi, který se plouží. S nadšením ho líbám na ústa a při odchodu přeji pěkný den. Ještě pár chvil tichosti, než sama vyrazím na ranní lekci a vstříc dalšímu dni.

On
Už asi chápu, jak může partnerka a jogínka v jedné osobě po ránu běhat po bytě takhle svěží. Jednou jsem musel vstát dřív a tak jsem se stal svědkem, jak se sprchuje studenou vodou! Blázen? - pomyslím si. Já si po ránu sotva opláchnu obličej a to samozřejmě vlažnou vodou jen proto, abych neusnul při čištění zubů.

Ona
Celý den se nese v rytmu lekcí, psaní článků a přípravě nově vznikajícího jógového studia, až k večerní jízdě trmavají směrem domů. Umluvená a, s rukou na srdci, i trochu vyčerpaná.

On
Po práci, navečer doma, užívám si blaženého ticha. Pes, který mi je stálým parťákem, nemluví, a přítelkyně ještě není doma. Tohle je asi ten stav meditace, pomyslím si, ale raději tu příjemnou chvíli potvrdím sklenkou dobrého červeného tak, abych o něj nepřišel s hlavou plnou pracovních myšlenek. V tom už slyším klíče v zámku a uvědomím si, jakou inspirací pro mě moje partnerka je. Zároveň si však uvědmuji, že ji nesmím nechat uletět. Jak obrazně, tak fakticky. A tak než se naděje, má sklenku v ruce také. Neprotestuje. Oddechnu si.

Jogínův partner, partnerův jogín
Autor: 
Šárka Konečná

Ona
Někdy je potřeba trocha uzemnění. Někdy, když vám létá hlava v oblacích, když je jógových technik a meditací tak akorát, potřebuje člověk opět dosednout na zem a pocítit pevnou půdu pod nohama. A tak s úsměvem natahuji ruku k příteli, který mi v podvečer podává skleničku vína. A namísto vlastní večerní praxe, či dopsání dalšího článku, usedám nikoliv do zkříženého sedu na zem, ale do měkkého gauče.

On
Nejvíc mě drtí pocit, že musím mít vše pod kontrolou. Držet otěže pevně ve svých rukou. Točit volantem života. Ale pak vidím rozzářenou ženu a intuitivní jogínku s ovladačem v ruce, skrze kterou vše tak nějak samo krásně plyne a ptám se - Jak to? Ono to chce totiž balanc. Všechny extrémy jsou špatné a proto já potřebuji inspiraci k povolení otěží a jogínka občas vrátit na zem. To je pro mě rovnováha.

Ona
S vínem v ruce jedné a s televizním ovladačem v ruce druhé si uvědomuji, jak často se vznáším na obláčcích a nechce se mi z nich dolů. Jak dobře je mi v meditační říši a ve stoji na hlavě. Pak se ale zastavím v partnerově náruči a uvědomím si, že chci být tady. Že chci být matkou a manželkou. Že je i tady, na zemi, dobře. A tak se pootočím k partnerovi a bezeslov ho políbím. Někde uvnitř říkám děkuji.

On
Stane se, že mi nečekaně přistane pusa na tváři. Říkám si, že je to nejspíš odměna za dobrou práci, kterou ve vztahu odvádím. Ale pak se nad svými myšlenkami usměju a uvědomím si, že to není o mně, ale o nás. V duchu poděkuji. Komu? Tomu něčemu vyššímu, co je nad námi.

Ona
Dalšího rána umlčím budík, otočím se k partnerovi a políbím ho na čelo. Chytí mě za ruku a přitáhne si mě blíž ke svým svalnatým zádům. Ještě hodinku, řekne mi. Hodinku, kterou věnuji sobě, nám. Zavřu oči a v pevném objet usínáme na další hodinku. Jsem šťastná.

On
To, že se nám to daří a že jsme neulítli ani jeden, se mi občas, třeba ráno, potvrdí. To když přítelkyně umlčí budík a vymění hodinu ranní praxe, očistných technik a zpěvu manter za hodinu, kdy zůstane přitisknutá ke mně. Za to sám sobě slíbím, že některé ráno vstanu a začnu splácet svému tělu dluh za roky předešlé, bez pravidelné údržby a servisu. Ale nahlas to neřeknu. To kdybych si chtěl i další den přispat. 

Kam dál?

Věci nějak jsou a věřit tomu, že jsou tak správně, je mnohdy těžkým úkolem. Avšak pokud...
 Jsme pěti slupkami - svlékni je
Panča kóša je doslovně pět obalů - jsou to slupky našeho těla od té nejhrubší hmoty po tu...
 Konec je předpokladem nového začátku
Konec ásany je předpokladem pro to, abychom mohli zaujmout jinou ásanu. Konec je...
 Energie jako motor k činům
Na gymnáziu jsem byla ve fyzice trojkařka, tak mi odpusťte, že jsem nahlédla do Wikipedie...
Go to top

Nejbližší akce

Pátek, 22. Březen 2024 - 14:15
Sobota, 23. Březen 2024 - 10:00
Pátek, 12. Duben 2024 - 14:00