Každý za sebe se může rozhodnout, zda chce žít svůj vlastní život, objevit a naplňovat svůj potenciál, nebo jen plnit zadání někoho jiného. Zda chce jít za tím, po čem sám touží, nebo se jen bude snažit vyhovět okolí, aby mu nakonec přeci jen dalo dvakrát podtrženou jedničku s hvězdičkou. Zda chce jen reagovat na to, co přichází zvenčí, reagovat na všechna očekávání, nebo bude hledat směr a cestu sám v sobě a u sebe a svůj život vědomě i podvědomě formovat. Zda bude jen reaktivní, těkavý, nebo sám za sebe aktivní.
Zdá se mi, že v naší kultuře se lidé často zmítají mezi extrémy – buď na sebe vůbec nemyslí a vyhovují tak dlouho, až se v tom vyhovování sami úplně ztratí a rozpustí, nebo jsou nekompromisně sobečtí, zcela bez zájmu o svět a živé bytosti kolem sebe. Jakoby neexistovalo nic mezi tím, jakoby se mezi extrémy nedal najít rovnovážný bod. Jde to - to je má zkušenost.
Hledání rovnováhy vně i uvnitř
Když jsem začínala s koučováním, překvapovalo mě, jak bolestné může být pro člověka hledání odpovědí na otázky: Co chci? Co chci opravdu já sám nebo sama za sebe a pro sebe? Co chci a co potřebuji? A v návaznosti na to – Kdo jsem? Teď už vím, že takové otázky mohou bolet, řezat a bodat až k pláči. A setkávám se s lidmi, kteří si tuhle otázku nikdy nepoložili. Byli zvyklí se sebezapřením a do sebeúmoru vyhovovat – rodičům, učitelům, milencům, manželovi, dětem a stále rodičům, šéfům, všemu, o čem se domnívají, že se to má dělat, říkat, myslet si (kdo to rozhodl?), rolím v konformní společnosti, perfekcionistické představě o sobě samém či sama o sobě a nakonec ještě jednou rodičům. Po třicítce jsou nespokojení, psychicky oslabení, bázliví a aby podpořili principy psychosomatiky, také chronicky nemocní.
Někdy a pro někoho je velmi obtížné naslouchat uvnitř sebe a ne se jen pořád orientovat podle okolí. Ten rozdíl si vždycky názorně uvědomím v tadásaně, pozici hory, když se vytáhnu vysoko na špičky. Je rozdíl praktikovat ásanu s otevřenýma očima, když můžu své těžiště ladit s okolím, najít si před sebou záchytný bod, doslova se na něj pověsit, a se zavřenýma očima, kdy je hledání těžiště čistě vnitřní prací, bez vnější opory. Najít rovnováhu, ukotvení, odpověď uvnitř sebe je sice mnohonásobně těžší, ale také je pak naštěstí mnohem těžší nechat se vnějšími vlivy vychýlit.
Já od života, život ode mne
Jiří Suchý a Pavel Náhlovský ve své knize Životní koučování a sebekoučování nabízejí dvě, podle mne naprosto úžasné, otázky: Co chci od života? Co chce život ode mne? Když se pokusíme hledat odpovědi, zvážíme otevřeně, upřímně vlastní hledisko (touhy a vášně, city, emoce, potřeby, představy...), ale také ho současně citlivě prolneme s tím, co je okolo nás. S tím, jak vůbec vnímáme smysl svého života a jestli si uvědomujeme, jaké můžeme mít na světě úkoly. Z jakého důvodu tu jsme, pokud věříme, nebo si alespoň zkusmo, experimentálně připustíme, že tu nejsme náhodou a že naše narození v lidském těle má nějaký hlubší význam. Osobně upřímně doufám, že má, a to doufání jsem si zasadila do srdce a do hlavy a snažím se ho aktualizovat ve svém každodenním životě.
To, co najdeme v sobě, nám pak slouží jako magnetická střelka kompasu. Můžeme se na ni spolehnout, protože vždycky ukazuje správný směr. U kompasu reálně, pro nás pomyslně, míří pokaždé na sever.