Já svým rodičům děkuji, co vy?

Začíná kurz jógové terapie. Hned první den jedna holka pláče a říká, že kurz nezvládne, že se bojí a že sem neměla vůbec jezdit. Vzpomenu si hned na své pocity strachu z minulého roku. Vzpomenu si na pláč, na vysílení, na ponižování sebe sama, že tohle přeci nezvládnu. Vzpomínám si také na to, že jsem během týdenního kurzu onemocněla. Až v tu chvíli ke mě doputovala zpráva "odpočívej, jsi na sebe moc tvrdá".

Autor: 

Šárka Konečná

Odkud tato zpráva přišla? Zevnitř. Najednou se objevila. Najednou jsem jí zřetelně slyšela. Začala jsem se ptát sama sebe, proč jsem na sebe tak tvrdá? Proč chci být stále lepší a lepší? Proč se tak snažím a nakonec skončím naprosto vysílená na lůžku?

Jednou ta otázka musela přijít. To, že mi lidé kolem říkali, ať na sebe nejsem tak přísná a zlá, nestačilo. Po otázce přichází i odpověď. 

Jak se chováme, jak reagujeme, jaké vztahy navazujeme či nenavazujeme, to si bezpochyb neseme z dětství. Mám pocit, že se teď s knihami a terapeuty zabývajícími se traumaty z dětství roztrhl pytel. Mluvíš potichu? Matka tě často kárala: "mluv nahlas, vždyť ti nikdo nerozumí, holomku". Nevěříš, že to, co děláš, děláš dobře? Otec tě nikdy nepochválil, vždy bylo co zlepšovat... Ano i já souhlasím, že si své nynější nastavení neseme z dětství a od lidí, kteří na nás v tomto věku měli nějvětší vliv - rodiče, sourozenci, učitelé, spolužáci. 

Měla jsme vztek. Měla jsem vztek na tátu, na rodiče a sama na sebe. Kdo za to tedy může? Zaslechla jsem dokonce názor, že by se někteří rodiče měli za špatně odvedenou "práci" zavírat. S tímto vědomím mezi mladými lidmi panuje strach - strach mít dítě, strach, že dítěti předáme stejně špatný program, jako nám předali rodiče. Musím si to nejdříve vyřešit a pak teprve můžu mít svou rodinu. Je tady strach, že z dítěte vyroste člověk s malou sebedůvěrou a se stejným strachem otevřít se druhé osobě... Které rodiče by ale tedy společnost měla zavírat? Ty naše? Nebo rodiče našich rodičů? Či praprarodiče?

Po generacích se předává tiché poselství výchovy. A věřte, že "výchovný program nesebevědomé holčičky" si rodiče té plačící holky z úvodu určitě nevybrali. Nemohou za to. A nemohou za to ani jejich rodiče.

Když jsem přijela ke svým rodičům a u rodinného oběda jsem na ně snesla vlnu výtek, čeho všeho se na mě dopustili, viděla jsem v jejich tváři zmatení. Zavřeli oči. Když je otevřeli, dívali si na mě jako malé děti. Ani oni za to nemohou! I jim byl program nevědomě předán. Co s tím můžeme dělat? Fňukat a shazovat vše na rodiče? Co kdybychom přestali házet svou zodpovědnost na druhé. Co kdybychom přestali vinit rodiče. Co kdybychom se pevně postavili a s pochopením jim poděkovali za to, že dělali to nejlepší, co v danou chvíli mohli, co v danou chvíli uměli.

Buď si to můžeme uvědomit, nebo v tom programu pokračovat. Co si vyberete? Já svým rodičům děkuji.

Jako malá holčička jsem vždy přišla za tatínkem a podávala jsem mu obrázek, na kterém bylo stále co zlepšovat. Díky tomuto popudu posunovat se pořád dál a dál, dnes píši článek do Jógovin z Indie, pomáhám ve vedení kurzu pro učitelé jógy mému učiteli, šla jsem zkrátka za tím, co mě táhlo. Šla jsem tvrdě, chytala jsem věci za pačesy, padala jsem únavou na pusu, plakala jsem, vstávala jsem. Ale jsem tady. Tady a teď. Mám takový život, jaký mám. 

Proč vám to píši? Je jen na nás, jak se svým životem naložíme. Buď můžeme celý život dávat vinu našim rodičům, anebo můžeme naopak využít toho, co nám dali do vínku.