Kdo nenaskočí, ten nejede

Dva úspěšné týdny pobytu v Indii se skupinkou žen za námi, poslední týden před námi. Jakmile můj učitel řekl Enjoy the paradise in Varkala, nastalo velké balení. Mimochodem, pro většinu osazenstva to nebylo nic jednoduchého. Během čtrnácti dnů plných výletů, poznávání nových míst a nové kultury se nám prakticky všem podařilo nashromáždit následující: soška boha Ganéši, mosazný tančící Šiva, nespočet mál, přírodní ajurvédská kosmetika a léky, indické svršky... To vše se objevilo kolem kufrů, které byly od pohledu znatelně menší než kupa nakoupených indických předmětů.

Balení dámy odkládaly na co nejzažší termín, co a jak sbalit se v poklidu řešilo nad odpoledním šálkem čaje... "Jdeme na to," dodaly si ženy odvahu. A vyšlo to - kufry se pro tentokrát podařilo zavřít.

Autor: 

Šárka Konečná

Sraz před ášramem s nacpanými zavazadly skýtal náramný pohled na tváře, které se vítězoslavně usmívaly. Kolem nás stály nejen kufry, ale také batohy, plážové tašky, igelitky, brašny a vlastně všechno, do čeho se podařilo nasoukat alespoň jeden svršek. Zavazadla přetékala vším možným. Jedno bylo ale jisté: můžeme se vydat na cestu.

"Přeplněno" vypadá v Indii jinak než u nás

Vyrazily jsme na nádraží v Thrissuru, kde jsme měly v plánu přestoupit na vlak, který nás měl později pět hodin unášet indickou krajinou směrem do Varkaly. Odjezd našeho autobusu doprovázel zpěv patnácti ženských hlasů a Mrtjundžaja mantra, která nás svou sílou měla ochraňovat na cestách. Fungovalo to, co myslíte?

Údaj z jedné knihy z roku 1973 říká, že v Indii je přes 700 milionů lidí a desetina z nich, což je 70 milionů, je pořád ve vlaku. Z toho by si člověk mohl udělat představu, jaká masa lidí zrovna cestovala vlakem, do nějž jsme se chystaly přistoupit i my.

Indické vlaky jsou dlouhé asi tak jako osm typických českých vlaků typu elephant, které pendlují na trase Praha - Beroun. Proto si musíte předem důkladně promyslet, kde přesně na nástupišti budete čekat - zda potřebujete nastoupit do přední, či do zadní části vlaku. Jelikož my jsme měly zakoupené místenky do vozu s klimatizací, připravily jsme se k nástupu tam, kde jsme očekávaly vstupní dveře do oázy klimatizovaného kupé. 

Dvakrát (minimálně) se ptej a jednou (pokud budeš mít štěstí) jednej

Na jaké nástupiště přijede vlak, nelze bohužel v Indii jednoduše vyčíst z tabule, jak tomu jsme zvyklí u nás. Ale kdo se ptá, ten se také dozví. Problém je, že v Indii vám chce každý vyhovět a pomoci a tak raději, než aby řekl, že neví, poradí vám něco, co nemusí být úplně správně. Proto zde platí jedno důležité pravidlo: zeptat se na stejnou věc co nejvíce lidí, z odpovědí si udělat jakýsi průměr, a podle toho pak jednat. Marie, naše průvodkyně životem v Indii, se běžela zeptat rovnou raději na několik různých míst v rámci nádraží v Thrissuru. My ostatní jsme nabraly síly a táhly jsme zavazadla na zvolené nástupiště. Už jen vylodit se z autobusu dalo zabrat, co teprve nástup do vlaku - běhalo mi hlavou. A podle výrazu ve tvářích žen, nejen mně...

Dvě minuty, které rozhodnou a vaší další cestě

"Máme dvě minuty na to dostat se do vlaku," naplnila Marie obavy mnoha lidí stojících na jednom z nejdelších nástupišť na světě - je dlouhé přes 1 kilometr. Zavedla nás na označený úsek nástupiště s číslem 3, tedy skoro na začátek. Jen pro představu: každý úsek nástupiště odpovídá délce zhruba jednoho vagónu. 

Vlak přijížděl do stanice a vzrušení mezi námi stoupalo. Navzájem jsme si vypomohly a pobraly vše, co bylo potřeba. Byly jsme připraveny ke startu. První vagóny přijely a obrovský vlak nahánějící nám hrůzu začal zastavovat. Z tmavých malých zamřížovaných okének čouhaly ruce, nohy a zavazadla. Stály jsme konsternovány až do chvíle, kdy Marie zvolala "Musíme dozadu!". Všechny jsme se rozeběhly, co nám nohy a kolečka kufrů stačily. Míjely jsme čísla vagónů, vrážely jsme do lidí, ohlížely se jedna po druhé, volaly na sebe, křičely a hledaly číslo našeho vagónu.

Autor: 

Šárka Konečná

Podle číslic jsme ale poznaly, že náš vagón je nejspíš až na samotném konci dlouhého vlaku. V tom Marie zakřičela: "Okamžitě do vlaku, nastupte hned!" a gestem ruky nám přikázala nastoupit. Já jsem stejným gestem máchala na skupinku přede mnou a rychle jsme se tlačily do vlaku. Vlak se začal rozjíždět a já byla uvnitř nucena postupovat hlouběji a hlouběji do temného prostoru vagónu. Stačila jsem pouze zahlédnout, že se dvě ženy s Marií ještě nedostaly do vlaku a derou se dovnitř. Davem tlačena hlouběji do útrob vagónu jsem cítila, jak vlak nabírá na rychlosti, když jsem skrze špinavé okno spatřila povědomou kurtu, ženský typ svršku. Vžyť to je jedna z naší skupiny! - sevřelo se mi hrdlo.

Vlak se pohyboval směrem dopředu a žena mi zmizela z dohledu. Křik a řev kolám nás gradoval a panika by se dala krájet. Pevná půda pod nohama se mi začala vytrácet. Omdlím? Prolétlo mi hlavou. Neomdlela jsem. To sebou trhl vlak a začal zpomalovat. Srdce mi poposkočilo. Mezi lidmi jsem se lokty protlačila až ke dveřím, kde jsem mohla vystrčit hlavu a prohlédnout si nástupiště. Zrzavou hlavu a povědomou kurtu jsem ale neviděla. Snad jsme tedy všechny. A stejnou otázku mi položil i Ind, který stál za mnou a který přihlížel celé naší taškařici. uf, ano, jsme všechny ve vlaku a pohromadě - to je to hlavní.

Hlavně bez emocí

Jaká máme místa k sezení? - ptaly se spolucestující, ale mě to bylo v tu chvíli fuk, hlavně že jsme všechny. Otřela jsem si pot z čela. Marie se pustila do hledání míst a asertivního vyjednávání s černými pasažéry, kteří nám je obsadili. Vzpomněla jsem si na příběh ze Severní Indie - tam vás ve vlaku na vaše místo nepustí za žádnou cenu, ani kdybyste vytáhli nůž. Naštěstí jsme se ale pořád nacházely na území státu Kerala v Jižní Indii a tak by neměl být problém usadit se na svá místa na následujících pět hodin jízdy.

Z přemítání mě vytrhla slova Marie: "Hlavně bez emocí holky... Ale jsme ve špatném vlaku." Holky začaly omdlévat. Mě v tu chvíli jen napadlo - jsme tu všichni a někam dojedem. 

Druhý pokus

Po pár minutách vzájemného uklidňování se jsme zjistily, že směr máme správný. Na další zastávce můžeme vystoupit a počkat na náš vlak. Jak jsme ale mohly vědět, že nás nepředjede? Protože v Kerale směřuje jedna kolej na Jih a druhá na Sever. Po více než půl hodině jsme se blížily k zastávce, kde jsme měly vystupovat. Muž, který se nás ve vlaku ujal, nás upozornil, že máme pouze dvě minuty na výstup se vším tím, co bylo kolem nás. Nad přeplněnými těžkými zavazadly se jen zvláštně pousmál.

Autor: 

Šárka Konečná

Připravily jsme se na start a rozdělily si role. Dvě vyskočí ven a budou vyndávat kufry ostatním. Rychle a systematicky. Vlak začal zpomalovat. V tu chvíli jsem opět skrze mé oblíbené špinavé okno viděla Marii běžící po nástupišti. Co ta tam dělá? Přede mnou stál muž a n a ne vyskočit z vlaku, přestože takový skok musí mít jistě nacvičený. Konečně vlak zastavil a my se rychle vylodily. Uf! Jsme všechny venku a už za námi přibíhá i mávající Marie: "Náš vlak by měl přijet za 10 minut." Udýchaně se zastavila a došla až k nám, kde pokračovala: "Druhý pokus. Úkol je jediný - dostat se do vlaku stůj co stůj."

Adrenalin nám ještě koloval v krvi a náš vlak už přijížděl. Náš vagón s naším kupé zastavil přímo před námi a díky nacvičené synchronizaci se celá skupinka českých žen do dvou minut opravdu nasoukala do vlaku. Usazeny na svých místech jsme však čekaly dalších deset minut, než se vlak rozjel. Co dodat, jsme v Indii. Přeslazený čaj a mastná samósa, to byla naše odměna. "A jedeeem!" - zvolala jsem. 

Za pár hodin jsme vystoupily, rozhlédly jsme se kolem a položily jsme si otázku: Jsme ještě v Indii? Odpověď se dozvíte v dalším pokračování blogu...