Mé dítě...

Tvorba svého prostoru je něco jako dítě. Nikoliv však tvorba dítěte. Těšíte se na to, plánujete, koukáte po různých doplňcích, barvičkách, chystáte ty malinké drobnosti a už už se vidíte, jak stojíte ať už na prahu prostoru, který je tím pravým pro vytvoření vašeho snu či na prahu bytu s dítětem v náruči. Teprve pak to ale vše začne. Řev, pláč, vysílení aneb jaké to je být rodičem. Tedy rodičem jógového studia.

Autor: 

Šárka Konečná

Sice ještě nejsem rodičem v pravém slova smyslu, ale jsem ve věku, kdy si dokážu nejen představit, ale také vyposlechnout a pochopit úděl rodiče malého dítěte mých vrstevnic. Dokážu zaznamenat změnu z těšící se a nastávající maminky zářící štěstím až za roh na ženu s tmavými kruhy pod očima připomínající barvu dlaždic kolem záchodové mísy v Jógovně a únavou padající do dětského příkrmu se slovy: "Těším se na chvíli, až se vyspím." Nevyspí se. První rok. Druhý rok. Třetí a ani čtvrtý.

Nevyspí se ani když ratolest projde pomyslnou bránu s nápisem puberta, kdy se dítko začíná dožadovat delších vycházek, kdy z vycházek nepřichází domů, kdy nabourá sousedovic auto, kdy konečně odejde z domu a kdy žena zjistí, že už ani prášek na spaní nezabírá a od pěti od rána hledí do stropu. A když se pak jedno odpoledne potká se starou známou pohupující v náruči malé miminko, povzdychne si: "Měla jsem si to více užít." Ano, měla.

"Minulost je pohlcována přítomností a přítomnost žije jen tím, že rodí budoucnost." (James Joyce)

Bavíme se o přítomnosti. Stále někam pod zaklínadlem znejícím až spěcháme. Až bude lepší počasí, až zhubnu, až mi bude osmnáct, až mi bude dvacet, až dodělám školu, až se vdám, až děti odrostou, až umřu... Až je slovem, které bychom měli ze svého slovníku vypustit. Až je slovo, které nám nedovolí život prožít v přítmnosti. Až je slovo, které nás dělá člověkem nepřítomným, člověkem uhánějícím někam do budoucnosti, někam, co není teď, někam, co vlastně ani neexistuje. A až tam dojdeme, bude zase jiné až a jiné tam.

Bylo tomu tak i v průběhu rekonstrukce. Neubránila jsem se představám přenášejícím mě do chvíle, kdy bude vše na svém místě, dlažba položena, barva stěn vybrána, hlinka rozmydlena. Neubránila jsem se útěku od denních strastí k příjemným představám. Neubránila jsem se obrazu otevírájící mi podívanou na chvíli, kdy budu moci otevřít dveře příchozím, kdy budu moci nechat rozeznít první mantru om a zvuk shrutiboxu (indický hudební nástroj, kterému se jinak říká přenosné harmonium). Únik, který mi byl přítelem při chvílích řevu, pláče a vysílení až do jednoho odpoledne, kdy mě z oné představy vytáhla dlouhou rukou Přítomnost. To když mi na nohu spadl váleček a z barvité budoucnosti mě přivedl nazpět do šedé skutečnosti. Tedy šedá se zdála přinejmenším teniska, na které se vyjímal abstraktní obtisk Deluxu číslo 12624.

"Naše žízeň po přežití v budoucnu nám bere schopnost žít v přítomnosti."

Jakoby mi ona Přítomnost našeptávala Nenech si to vzít, nenech si vzít tento čas zrodu, u kterého můžeš být. A u kterého často nejsem. Zapomeň na cíl a věnuj se cestě. Po které poslední dny kráčím nepřítomně. Zapomeň na až a uvědom si teď.

Ten řev, ten pláč, to vysílení. To vše je něčím, co jsme na cestě nečekali. Něčím, před čím nás starší a zkušenější varovali. Nečím, nad čím jsme mávli rukou s důvěrou v naše schopnosti a v schopnosti Vesmíru, který nám jistě ve splnění snu pomůže. Pomahá, ale jinak, než jsme si mysleli. A tak nás chvíle, kdy docházejí síly, kdy se cítíte frustrováni, kdy nás pohlcují chmury a naší pozornost upoutávají výhružné myšlenky povykující na nás To nezvládneš, raději uteč, utíkáme. Kam, když nemůžeme praštit s výměrem odpadu v dámských šatnách ani s brečícím dítětem? Do své mysli, ke svým představám.

"Nic člověka na chvíli tolik nenadchne jako představa, že se ke všemu obrátí zády." (D. H. Lawrence)

Denně nám hlavou projde přes 60 tisíc myšlenek, vnitřních dialogů o vině, budoucnosti, pochybách a obavách pojené s různými emocemi. Tento koktejl nám bere nejen čas, který jsme mohli prožít v přítomnosti, ale také energii vynaloženou pro získání vybalancování, abychom se úplně nezbláznili. Není jednodušší rozhodnout se, že chci žít přítomně? Že chci být tady a teď a užít si přesně to, co se právě odehrává? To, že se právě nadechuji? To, že právě vydechuji? To, že se mohu rozhlédnout kolem, to, že se můžu usmát, to, že můžu žít teď? Jiné teď už nikdy nebude. Každá vteřina, každá další vteřina našeho života zaniká. Nikdy neprožijeme ten samý okamžik znovu. Navždy jsme jej ztratili. Navždy. Můžeme si vybrat. Buď svůj život prožijeme přítomně a věřte, že pak teprve jej prožijeme, anebo nepřítomně a na sklonku života přijde otázka co jsem měl udělat, ale co jsem kvůli až neudělal a co už nikdy neudělám.

A tak, stojící s šedí na bílé tenisce, se znovu rozhoduji a přísáhám si, že o tento okamžik nechci přijít. Nechci přijít o zrod něčeho velkolepého kvůli jednomu slovíčku. Nechci přijít o chvíle, které tvořím a které mě tvoří. Nechci přijít o první krůčky Jógovny, ani svého dítěte. Nechci přijít o svůj dar, o svůj život kvůli slovíčku až. Nedělejte to ani vy.