Příběhy indických tváří

Vydaly jsme se na výlet naším už dobře známým minibusem - směr Guruvajur, sloní rezervace. Všechny jsme se těšily, až do svých fotoaparátů vtiskneme vzpomínku na slony, možná i sloní miminka, na sloní život v Indii. K našemu rozčarování jsme u vstupu zjistily, že před pár dny focení v rezervaci zakázali. Cedule nad kasou původně ukazovala ceny vstupenek s a bez focení, teď byla přelepená. Tak tedy 15x vstupenku bez. Fotoaparáty, menší i ty větší, jsme schovaly do batohů a tašek a vyšly jsme na okružní procházku rezervací.

Někdy chce člověk mermomocí zachytit vše. Někdy se bojíme, aby našemu fotoaparátu neuniklo cokoliv, čím bychom se po návratu domů mohli pochlubit ostatním - až někdy zapomeneme na samotné prožití okamžiku, který se už se nikdy nevrátí. Jenže často nepovedené a rozmazané fotky, které si pak zpětně doma nad kávou prohlížíme, nezaručí, že si budeme pamatovat název místa ze snímku a všechny zážitky s daným místem spojené. Jednoduše jsme si zapomněli užít přítomný okamžik a neuvědomili jsme si, že moment zachycený na paměťovou kartu zanedlouho oním momentem nebude. Hned další fotka, kterou pyšně prezentujeme členům rodiny, zobrazuje krásný západ slunce hrající všemi barvami, od oranžové přes sytě červenou po jemný nádech růžové, a my si ani nedokážeme vybavit, že bychom takový vůbec někdy viděli. Zbyla jen fotka, nikoliv vzpomínka.

Fotografie jako zrcadlo duše 

Zákaz focení jsme tedy přijaly tak, jak to je, a prohlídku si užily nikoliv skrze čočky objektivů, ale skrze naše oči. Rezervace, která je domovem 64 slonů, byla toho rána plná dětí a putujících mužů. V těchto dnech totiž v Indiii právě vrcholí spirituální cesta Šabarimala, kdy se muži vydávají na 40denní pouť zakončenou v jednom z chrámů. Muži se po celou dobu neholí a cestují oděni pouze v dhoutí, což je jakási pánská sukně - ovázaný šál kolem pasu. A na krku majá korále, kterým se říká mála.

První střetnutí s nimi bylo u východu ze sloní rezervace, kdy ta nejmladší z naší skupiny žen stála uprostřed ulice a muži ji začali obcházet. Jelikož je blondýnka, se světlou kůží, muži k ní se zájmem přicházeli blíže a blíže, než se u ní zastavili uplně. A nám se v tu chvíli zastavil i dech - čekaly jsme, co přijde. Přísný výraz ve tvářích mužů nám trochu naháněl strach. Co teď? V rukách jsme měly foťáky, které jsme při výstupu z rezervace postupně vytahovaly z tašek. Po chvíli jsme pochopily, že více než my samy muže zajímá právě fotografování. Objektivy jsme namířily jejich směrem a začalo se dít něco neuvěřitelného. Z  každé další fotografie na nás vystupoval další nový příběh, ukrytý ve tvářích mužů a vůbec všech lidí, kteří procházeli kolem.

Autor: 

Šárka Konečná

Někdy je dobré odložit neustálou palbu fotografování a ponořit se hlouběji do dění kolem. Někdy je ale naopak výsledek vytvořený skrze 'fotografické oko' tím, co nám rozšíří obzor.

Příběh mužů 

Kolem poutního místa s největším chrámem věnovaným Krišnovi, ke kterému jsme za pár dalších chvil dorazily, se toho dne hemžilo mnoho lidí. Jelikož je chrám hindustický a nikdo z nás hinduista není (i když víza říkají něco jiného - viz můj článek Cesta do Indie začíná na velvyslanectví), vstup do něj nám byl odepřen. Nezbývalo nám nic jiného, než se před chrámem zastavit a nasávat vůni kadidla a santalového dřeva, ale také energii linoucí se z davu kolem nás.

Mnoho lidí bylo za klecí, která oddělovala prostor pro čekající na vstup do chrámu. Staří, mladí, muži i ženy. Všichni odděleně, aby se vzájemně nedotýkala opačná pohlaví. Pohled skrze mříž, která udávala směr fronty, měl až děsivý charakter. Lidé se zde mačkali, seděli na zemi, leželi a dlouhé hodiny čekali. Zachytila jsem pohled staré ženy, která se držela mříže, aby se vyčerpáním nesnesla k zemi. Zachytila jsem pohled mladého muže, který prostřednictvím posunků ukazoval své choutky... To místo mě děsilo a přitahovalo zároveň.

Autor: 

Šárka Konečná

Příběh žen z Tamilnádu 

V Indii se to má s důchodem jednoduše - žádný není. O starého člověka se stará početná rodina. Pokud ale starší člověk rodinu nemá, není nikdo, kdo by se o něj postaral. V ulicích kolem Guruvajur byla spousta stařenek, které jen tak seděly a žebraly. Několik se jich dokonce vydalo naším směrem, když jsme je minuly bez většího povšimnutí (které jsme dle rad na oko hrály). Jejich vyzáblé ruce nás začaly tahat za kurty (kurta je indický obleček pro ženy) a upřely na nás své velké černé oči. Z jejich tváře na mě vyzařovalo cosi více, než jen lidská forma z masa a kostí. Měla jsem pocit, že z těch očí mohu vyčíst celý jejich život.

Autor: 

Šárka Konečná

Jedné ze stařenek jsem podala deset rupií a hluboké vrásky jí vykreslily na tváři široký úsměv. Marie, naše průvodkyně a žena mého učitele, na ni promluvila v tamním jazyce. A úsměv se vyšplhal ještě o kus výš, žena odpoveděla, že pochází z Tamilnádu, což je sousední stát, podstatně chudší. Došla až sem, do Keraly, jelikož nemá rodinu a není nikdo, kdo by se o ní postaral. Bohužel jsme nemohly udělat více, než jí věnovat stejný úsměv a jít dál. Vzpomínka, kterou mám zachycenou na fotografii, mi ale vždy bude připomínat lásku a úctu k rodině, kterou mám domá já a kterou má mnoho z nás.

Příběh dětí 

Dítě v Indii je dar. Od utlého věku jsou děti v Indii vedeni k myšlence, že existuje něco více - něco, co nás všechny přesahuje. Kolem chrámu procházely skupiny mužů, kteří ve svých velkých tmavých dlaních svírali dlaně malé, dětské. Dlaně dcer či synů, kteří s nimi putovali po poutních místech. Byly to děti, které nekřičí "já chci cukrovou vatu". Děti, které následují své rodiče a jejich víru. Děti, které svou víru vložily do dlaně svého rodiče.

Autor: 

Šárka Konečná

Má kamarádka a lektorka jógy Marie Meera Karanath učí ve měste Thrisuru kurz jógy pro ženy. Jednoho dne, o Vánocích, byla zavřená škola a tak jedna z žen vzala svého syna na lekci. Chlapec celou dobu ani nedutal a tiše seděl až do uplného konce, kdy si maminka mohla vychutnat dokonce i 15minutovou relaxaci v šavásaně. Další týden, kdy byla škola stále ještě zavřená, přišla žena i s malým synem znovu. Ještě před začátkem lekce chlapec přišel za Meerou a řekl: Nemohla byste to dnes zkrátit, prosím? A přestože nemohla, chlapec po celou dobu tiše seděl a čekal, až maminka skončí.

Rodina v Indii 

Rodina je víc než majetek, víc než všechny statky. Bohatství v Indii je rodina. V Indii vám nepomůžou peníze, ale společnost, která vás buď podpoří a nebo nikoliv.

Když se stala autohavárie, při které tatínek mého učitele utrpěl těžké zranění, všichni lidé z okolí se seběhli a do pár minut jej dopravili do nemocnice. Do nemocnice vás v této zemi nedopraví peníze, ale rodina a lidé, které máte kolem sebe. Dobré vztahy, to je základ indické společnosti. Nikoliv hrabání si na vlastním písečku.

A pak že je v Indii nebezpečno 

Vzpomínám si, jak jsem jako středoškolák cestovala ráno tramvají do školy a jelikož jsem byla mladá a pravidelnost jídla mi nic neříkala, nenasnídala jsem se. V tramvaji, bez přísunu kyslíku a namačkná mezi lidmi, se mi udělalo nevolno a omdlela jsem. Lidé kolem mě vytvořili prostor nikoliv pro to, aby mi pomohli a zpřístupnili více kyslíku, ale proto, že se jich to netýkalo. Ležela jsem na zemi aý do chvíle, než jsem se za pár zastávek probrala a spatřila natlačený houf lidí na jednom a na druhém konci tramvaje. Nikdo se na mě ani nepodíval.

V Indii se vám toto nemůže stát. A pak že je v Indii nebezpečno. Ano, když se neumíte ve společnosti, kam jste jako cizinec zavítali, chovat. Ano, když ženy budou nosit krátké sukně, tenká tílka a budou se vyzývavě a upřeně dívat na muže tak, jak to dělávají u nás, aby si tím dodaly sebevědomí, které nemají. Pak ale může být nebezpečno i u nás doma. 

Ke konci výletu jsme zamířily do místní restaurace, kde to vypadalo, že její práh ještě nikdy noha Evropana nepřekročila. Čtrnáct žen mezi místními v zapadlé restauraci bez lžíc, bez talířů, s vodou na záchodcích až po kotníky. Jak tento den dopadl? O tom zase příště...