Rozcvička u žehlícího prkna a blížící se podpis smlouvy

Jedna věc je nacítit se na prostor, jenž na vás jednoho dne internet ze svých útrob vyplivne. Věc druhá je projít bez ujmy od momentu nadšeného výsknutí při prvním otevření dvěří onoho prostoru do chvíle plácnutí si se zvoláním: ,,Ruku na to”. Já bych zvolala, ale živnostenskému úřadu či hygieně by ono zvolání nejspíš nepřišlo dostačující. I když, zamýšlím se, mé nadšené pokřiky by při troše štěstí a otevřeném okně mohli slyšet nejen na Praze 1, kde jsem se to odpoledne po první prohlídce prostoru nacházela, ale i v oknech oněch úřadů. A tak si na plácnutí a stvrzení jelito, kopyto, platí to, musím ještě chvilku počkat. Nejméně do té doby, než všichni zúčastnění a pověření zpracováním smlouvy splní své úkoly a já vše budu moci stvrdit jedním podpisem otevírající další dvěře mému tvoření.

Autor: 

Šárka Konečná

Pak ale zjistíte, že podpis smlouvy si žádá ostřejší lokty, než si myslíte. Než si možná myslí vícero lidí. Anebo přinejmenších tací, pro něž je pojem opce, LOIka či indexace základního nájemného španělská vesnice. A tak mezi přemítáním nad barevným sladěním prostoru, materiálem podložek a zda ve studiu pěstovat meduňku pro příjemné letní osvěžení či zimní teplý a uklidňující čaj, zapisujete ona slova, s kterými jste se setkali poprvé v životě, do vyhledáváče a snažíte se jejich významem prokousat. Snažíte se je pochopit. Uchopit. Snažíte se tak moc, až se vám kouří z hlavy a vlasy vstávájí hrůzkou při dalším neznámém slově obsažené v připravené smlouvě u vás na stole.

Každý je specialistou na něco jiného, proto mě nechte cvičit jógu a vyjednávání nechme na odborníkovi.

"Jsem ztracena” zavěsím po další hodině bádání hlavu do dlaňí. Chvíli tu tak sedím. Lokty zabodnuté ve stole, těžká hlava svým obsahem uložená v dlaních, jenž jsou díky neustálému běhání prstů po klávesnici odkrvené a poslední dobou převážné chladné a bledé, než se v mé mysli rozehraje představení a mé myšlenky se zatoulají do vzpomínek na dětská léta.

"Neexistuje nic skutečně cenného, čeho může být dosaženo bez práce a námahy." (J. Addison)

Jako dítko jsem vyrůstala na staveništi. Táta nebyl dělníkem, ani stavbyvedoucím. Táta byl uměleckým řezbářem. Co má společného řezbář a staveniště, ptáte se? Mého tátu. Tátu, jehož si považuji za šikovné ruce. Tátu, jehož si považuji za pilnou práci. Tátu, jehož si považuji za tvůrce všeho, na co u nás doma příjdete, navíc s obsahem jednak filozofického podtextu, tak minimalistického smýšlení, jenž každá věc z jeho rukou skýtá.

Táta říkával: "Každý jsme umělcem. Dovedeme vše, na co ji jen vzpomeneme. Jen onu vlastnost rozvinout.” On rozvíjel své schopnosti na stavbě, když se rozhodl své rodině postavit cihlu po cihle celý dům, protože by to zvolené firmy jistě neudělali tak dobře, jak by si přál. A když jsem se jako dítě vztekala nad časem strávený na hromadě stěrku či písku, jenž nebyl pro nás děti na hraní, ale k prosátí skrze velké síto a použití do míchačky namísto stavění si z něj báboviček, táta říkal: ,,Jednou to vše zužitkuješ.” A tak užitkuji. Rozvíjím svůj talent nejen tím, že mohu obratně diskutovat nad tématem jaký druh dřeva s jakým materiálem použijeme na knihovnu a nábytek studia. Nejen, že si umím představit potřebné kroky k zavěšení umyvadla. Nejen, že znalecky hvízdám nad starými parketami a už předem vím, že budou potřebovat broušení, celoplošné tmelení, montáž soklových lišt a olejování, ale také se mohu pokusit rozvinout, možná dřímající, talent na poli právnických hříček a věřit, že se prokoušu i neznámými algoritmy. A to že mi jde hlava kolem připusuji zvyšujícím se teplotám v posledních dnech a kolísavému tlaku.

"Dělat snadno to, co je obtížné pro druhé, je talent. Dělat to, co je nemožné talentu, je dílo génia." (H. F. Amiel)

Avšak po dalším dni nepochopení toho, co mi v nájemní smlouvě nabízejí a co naopak ne, mě přemáhá chuť vše stvrdit podpisem a pevně věřit, ze své důvěřivé přirozenosti, že mě nikdo nechce oklamat či obelstít a řídit se tak zákonem karmy - každá akce má i reakci. Usuzuji, že z mé otevřené a upřímné akce na prostor by stejnou měrou mohla přijít reakce od pronajímatelů.

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat i když nebyla pinknutá směrem od majitelů. Ale i tak se zaraduji nad rychlou karmou. To mi do cesty přišli lidé, přijíždějící na jeden z jógových víkendu, které mezi psaním, papírováním, vymýšlením a jednáním stíhám organizovat a také plnit jak přítomností mou, tak přítomností jogínů, kteří mi při společné večeři poodhalují své aktivity mimo jógovou podložku, kde se s nimi nejčastěji setkávám.

Realitní makléřka, právnička, účetní a mnohé další profese, jenž titulují mé jogíny mi vykouzlily dolíčky ve tvářích a sundali nejedno břemeno z ramen. Nadechuji se a zaraduji se nad pomocí, jenž mi každý další člověk začíná nabízet. Na existenci možné pomoci jsem v samém běhu událostí se skautským příslibem: ,,Buď připraven!”, kdy jsem plnila své přesvědčení být stále připravena vše vyřešit a udělat, a to nejlépe sama, dočista zapoměla. Není divu, když si vzpomenu na mamku pobíhající mezi míchačkou na maltu a vařečkou u plotny.

A tak pondělního večera posílám smlouvu právníkovi, rozhodnutí do jakého odstínu namořit stůl nechávám na uměleckém truhláři, tedy na mém otci a to u jaké banky si založit podnikateský účet přesunu na osobu, jenž financím rozumí více, než já. A co zbývá mě? Večerní lekce v plné přítomnosti, kdy pozice plynule střídá pozici druhou. Kdy se na chvilku zastavíme. Kdy vnímáme oporu, nehybnost a děj uvnitř. Kdy pokračujeme za další pozicí. Kdy pozice ztrácí svůj význam cíle. Kdy si užíváme samotnou cestu do ásany. Kdy cesta je cíl. Kdy ztrácíme pojem o tom, co je ásana a co jí není. Kdy necháváme věcem volný průběh. Nejen na oné lekci, ale i následující týden.

Za pár dní na to ráno namísto osobní praxe přistupuji k žehlícímu prknu a nechám klouzat žehličku po sněhobílém povrchu partnerovi košile. Klouzat, pozastavuji se nad slovem, které je sice slovem hezkým hodno vznikajícímu příběhu, avšak pro způsob mého žehlení slovo nevýstižné z důvodu počtu let mé žehličky, jenž se na každém kousku látky zadrhává a roluje pod sebe zbytek svršku. Namísto ladného žehlení v tenkém roztomilém pyžámku nad žehlícím prknem funím se svázaným drdolem mastých vlasů, upocená v teplém županu po starším bratrovi a značné nervózní z nadcházejícího počinu. Příprava na podpis smlouvy, jenž je konečně zhotovena a úhledně zasunuta v papírových deskách v batůžku, zahájena. Z myšlenek mě vytrhne zvonící telefon, jenž na svém dispeji přináší čtyři písmenka: TÁTA. A to už proud jeho slov sebou nesou další návrhy materiálu, druhu dřeva, stylů řezby zakončené větou: ,,Nech si to projít hlavou.”

Ale já si nechci nechat věci procházet hlavou. Není to snad to, o co se v józe snažíme? Nebýt v hlavě, ale v těle? Nejednat hlavou, ale citem a intucí? Chci nechat věcem volný průběh. Tak, ať se dějou samy.

"Hruď přeplněná srdcem je ozdobou lidství, nikoliv hlava naplněná rozumem." (Benito Pérez Galdós)

Toho dne, plně vědoma každého kroku vedoucí mě k právě vznikajícímu studiu a věřící, že vše dovedeme ke zdárnému konci a v podvečer se na mém svazku klíčů bude houpat o jeden navíc, zastavuji před vstupem do pasáže z třicátých let držící si prvorepublikový nádech. Prostor nabízející tichý a klidný střed v samotném srdci rušného centra. To je Jógovna, Jindřišská 5, Praha 1.

"Není hezčích pohádek, než jsou ty, které píše sám život." (Hans Christian Andersen)