Šaty dělají člověka, i jogína

Pobíhání po stavbě, vrstva špíny na bílých converskách, děravé kalhoty víc než se teď nosí a smotané vlasy do vysoko posazeného drdůlku připomínajícího přinejmenším úhlednou psí hromádku asi není známkou ladné ženskosti. Rychlý a dlouhý krok, abych se zbytečně nezdržovala mezi vyřízením jedné, druhé, třetí, čtvrté, páté povinnosti není ladnou chůzí ženy působící graciézně. A když se nakonec neubráním a vměstnám se do diskuze dělníků a stavbyvedoucího, uvědomím si, že zde něco chybí a něco přebývá. Přebývá tu jedna mužská ruka s potřebou dirigovat a mít vše pod kontrolou a celé to pozbývá klidné ruky ženské. Tedy té mé.

Autor: 

Šárka Konečná

Občas je potřeba slavit

Chvilku se na své vytyčené cestě zastavit a pomyslně si pogratulovat. Kus cesty je za námi a další před námi. S tímto uvědoměním, když jsem se jedno odpoledne na okamžik zastavila, zvedla pohled od nákresů odpadu a rozhlédla se kolem dokola, kde se ze staveniště začaly rýsovat tvary šaten, jsem chuť slavit pocítila. Avšak když jsem pohledem zavadila o svůj oděv, jinde, než v lokální putice mezi podřimujícími dělníky, by mě asi s otevřenou náručí nepřivítali. No co, pokrčila jsem rameny, rozpustila si zacuchané vlasy, prsty je prohrábla a s trochou ladnosti a zaškobrtnutím na novém prahu vstupních dvěří vyšla na ulici. Mé zrychlené kroky mě ten den zavedly do obchůdku, který se sice nějakou dobu v mém podvědomí hlásí o pozornost, avšak kterému jsem se dlouhou dobu z důvodů neodkladných povinností vyhýbala.

"Čím více budete chválit a oslavovat svůj život, tím více bude Váš život hoden oslavy." (Oprah Winfrey)

Za plentu vcházím spolu s dlouhými šedými šaty. Takovými, v kterých se již nějakou chvíli ve své představě vidím, ale které jsou na jógamatce, v běhu mezi lekcemi, či na staveništi nečím nepraktickým. Ano, ženským. Tedy nepraktickým. S chutí oslavovat a s upřeným, trochu zasněným pohledem, docházím až k pokladně, kde mi milá slečna sčítá a podtrhuje mou dnešní útratu. Kartu vytahuji s pocitem výčitky, kterou se mi ale podaří se zakroucením hlavy zahnat, až se s povytaženým obočím slečna od poklady podivuje nad mým náhlým a trhavým pohybem hlavy z jedné strany na druhou. Je třeba odměny a oslavy. Přikládám kartu k malé krabičce, která pípnutím potvrdí odečtení jedné částky z mého účtu a přičtení na účet jiný. S radostí, žmoulajíc papírové ucho tašky, vycházím z obchodu, rozhlížím se, kterým směrem bych mohla zamířit, když tu mi zazvoní telefon. Urgentní schůzka v Jógovně - vysvětluji omluvně tašce skrývající mé nové šaty.

Pokud je svolaná schůzka v Jógovně, tedy na místě, který si svůj příběh opravdu tvoří na základech starého prostoru, týká se pěti lidí. Tedy mě, přítele, stavbyvedoucího, architekta a zástupce majitele. Jedna žena a čtyři muži. Pokud je schůzka dohodnuta na určitou hodinu, na minutu přesně netrpělivě stepuji před dveřmi a mávám na zástupce majitele, který, jako jediný z mužské posádky, přichází na čas. Většinou spocená, zadýchaná a podlamující se pod tíhou batohu, kde při sobě stále nosím počítač, abych ve chvíli volna mohla pracovat na vizualizaci webových stránek, s tlustým sešitem polepeným nálepkami Jógovny, kam zapisuji vše potřebné a povětšinou s různými olejíčky, malým, za to těžkým reproduktorem, složenou jógamatkou a legínami, vycházím druhé patro a jako první otevírám dveře vznikajícího studia. Nečekám, až funící muž za mnou sáhne po klice a galantně mi pokyne ke vstupu.

Nečekám na bonton, jednám

Za dveřmi často dostanu namísto vlídného přivítání kouřovou facku a pokud není dělnická kuř-pauza, snese se na mě oblak prachu pokrývající vše kolem. Při vstupu do prostoru se sesypou slova, co jde a co ne. Co mělo být jednoduché a není, kde musíme udělat změnu, kam se nevejde svým rozměrem objednaný sprchový kout, kam nelze zaseknout kabel, kudy při velkém dešti teče... A vy jen stojíte a jelikož jste v prostoru první, odpovídáte na otázky a rozhodujete. A náhle zužitkujete vše, co jste se v dětství naučili. Tedy nikoliv vybíjenou na jedničku, ale rozdíl mezi desítkou a dvacítkou sádrokartonem. Mezi zárubněmi a obložkami. Mezi olejem a voďákem. A tak vás chlapci na stavbě celkem vzato berou jako parťáka a poslouchají.

Ten den, kdy jsem dostala chuť slavit a kdy se v mé dlani pohupovala papírová taška s předmětem jakési odměny a kdy mě opět povolali do Jógovny, jsem své kroky namířila nikoliv hned do studia, ale nejdříve, s nutkavou potřebou sprchy, domů. Pokus rozmýt usazený prach ve vlasech tvořící mi dred a smýt všechny nečistoty z dlouhého dne pobíhání bylo nečím potřebným. Vystupující ze sprchy a kráčející k rozloženým šatům na posteli navíc čímsi příjemným.

Po rozplývání se nad pěknou koupí jsem se s patřičnou hrůzou podívala na hodinky a zjistila, že domluvené setkání se kvapem blíží. Rychlý manévr natahující mi šaty přes hlavu a obratné pohyby boků soukající dlouhé šaty na své místo mi mezi spěšným posbíráním věcí a seběhnutím schodů ze čtvrtého patra snad nějakou tu minutu ušetří - doufám běžící z Vinohrad do Jindřišské ulice.

"Jedna žena vidí dál než pět mužských s dalekohledem." (Werich)

Cesta se však zdá jiná. Kroky jsou kratší, čas se kupí a ručička hodinek se přibližuje oné hodině. Co je jinak? Aha. Dlouhá uzká sukně bez rozparku namísto lacláčů krotí každý krok z metrových přeskoků na krůčky ani ne třicet čísel. A když neobratným krokem míjím výlohu, ve které spatřím svůj odraz povytažené brady vpřed udávající směr, za kterým vlaje celé tělo, když vidím náklon svého těla pospíchající do budoucnosti, uvědomím si, kde se mé myšlenky potulují. Kam má mysl utíká. Uvědomím si, že v hlavě přebíhám ze schůzky až po otevíření studia a vítání prvních navštěvníků. Uvědomím si, že mé tělo je tady, že mé ženske tělo v obepnuté a dlouhé sukni je zde. Na tomto chodníku. Zastavuji se přímo před výlohou. Spustím s výdechem ramena. Nadechnu se. Vydechu. Skrze dech se dostávám do těla. Zavřu oči. Zpřítomnění. Dechu. Těla. Sebe. Znovu je otevírám. Proměna. Z chlapa v sukni je nazpět žena. Rozvážně vykračuji, napřimuji se, uvolňuji. A i když hodiny na kostele svaté Ludmily odbíjí onu hodinu, už nikám nespěchám. Není kam. Vždyť mi nic neuteče.

Do Jógovny přicházím o 10 minut později s notnou grácií. Omluvím se, ale nevytyčítám si. Poslouchám, ale nezasahuji. Přikláním se, ale nenařizuji. Mužská posádka, která si všímá proměny, proměnu vítá. Vítá jí úsměvem. Ženu rozeznávající rozdíl mezi šedou a šedou s příměsí modré. Mezi bílou a slonovou kostí. Vítají intuici a přístup k věci. Vítají jemnou ručku ženské duše, která nemusí být všude a u všeho, která ale z místa vytváří Místo.

"Domov není místo, kde bydlíš, ale místo, kde ti rozumějí." (Christian Morgenstern)