Svět se netočí kolem nás

Tady je příběh, který se stal v Šivananda ášramu ve Verkale. Právě mi přišel na mysl a tak se s vámi chci o něj podělit. 

Bylo ráno po ranním satsangu, každý stál sám a upíjel svůj šálek čaje s hlavou plnou svých problémů. Z dálky jsme viděli přijíždět bílé auto s krásnou indickou slečnou, která pochází z Dillí. Vyskočila z auta a přitančila blíže. Všechny zvesela obcházela a rozzářeně a s opravdovým zájmem se vyptávala na naše jména, odkud kdo je a co tu dělá. Na všechny se usmívala svým širokým úsměvem. Většina lidí jí to ale bohužel neoplácela. Je brzy ráno, nikdo po mě nic nechtějte - bylo jasně znát z jejich výrazu. Přistihla jsem se, že i já sedím se skloněnou hlavou nad deníkem, s perem v ruce, a jen poslouchám ten šum a její štěbetání kolem. Bála jsme se zvednout hlavu, aby se nezeptala i mě. Chci tady být pěkně nerušeně a sama.

Co to dělám?! Zeptala jsem se ale po chvíli sama sebe. Vstala jsem, došla si pro čaj - vzala jsme rovnou dva hrníčky - a přistoupila jsem k dívce. Podívala jsem se kam směřují její, teď smutné, oči. Prohlížela si jednotlivé postavy, vnímala silná evropská ega, která k sobě nepouští nic jiného než své starosti. Podala jsem jí (možná na usmířenou) šálek čaje a zeptala se jí, co vidí.

Autor: 

Šárka Konečná

Rozdíl nás ze Západu a lidí z Východu?

Myslíme si, že se vše točí kolem nás. Chceme vše jen pro sebe. Bojíme se, že nám někdo něco vezme. Lidé tady se ale naopak zajímají o vás a není to proto, že by chtěli urvali kus vaší energie pro sebe, kus vašeho štěstí. Znáte to. Ten mě ale vysál. Anebo je to náš přednastavený přístup "Co ten/ta zase chce?" Naše hamounství mít co nejvíc a být co nejlepší? Naše sebestřednost?

Indický člověk je člověk skupinový, který místo jedince vždy vyzdvihuje jednotu. Jednotu a hodnotu rodiny, skupiny či kasty. Tím je ego indického člověka naoko znatelně méně rozbuřelé než ego západního člověka, který často zapomíná na ctění i své rodiny a snaží se vyzdvihovat sám sebe, svévýnosy, svémajetky. V Indii to často funguje tak, že jeden či dva lidé z celé rodiny přinášejí peníze na obživu. Je to takzvaná myšlenka oběti. Tato myšlenka se objevuje už Bhagavagítě, slovo oběť vysvětluje jako snahu přijmout určitá omezení, která mohou omezit mě osobně, ale přispějí k celku. Takovou oběť západní člověk odmítá a naopak hledá cestu nejmenšího odporu, co nejmenší oběti.

Jako vesmír a hvězdy

Představme si, že jsme hvězdou. Podívejme se na noční oblohu a představme si, že jedna vybraná hvězda jsme my. Hned ta vedle je naše sestra, pak maminka, babička, přítel... Podívejme se pěkně ze široka. Představme si, jak je vesmír velký a jak malinká je naše hvězda, jak malincí jsme my. Vesmír je jeden celek s miliony světýlek. Ještě stále jsme tak důležití? Ještě stále si myslíme, že se vesmír točí kolem nás, kolem našich problémů, a že slunce svítí jen pro nás?

Rovnováha

Nic není černé, nebo bílé. Když za mnou ta dívka z bílého auta chodila celý den a ptala se mě i na tetičky z druhého kolena, řekla jsem si, že to s tou náklonností zase nemusím přehánět, že. Odsaď podsaď, jak bych tak řekla hezky česky. A tak s výmluvou, že spěchám do ášramového butiku, než zavřou, odcházím a nalézám malé klidné místo k zapsání krátkého zamyšlení. 

Datluji do tabletu a při poslední větě ke mně přistoupil swámijí, chvilku v tichosti sedí opodál. Zvedla jsem oči a viděla jsem jeho rozzářenou tvář. Je potřeba být v kontaktu s ostatními, sdílet a předávat si. Být součástí skupiny, být součástí celku. Pravil. Toho večera jsem přisedla blíže ke skupině a zapojila se do příjemného kruhu srdečných lidí.

Každý má svůj příběh, každý má čím přispět. Jak jsem tak pozorovala tu sdílenou krásu života kolem, dostávala jsem se do blaženého bytí. Otevřít se přijímání i dávání. Otevřít se světu. Otevřít se lásce. Jsme součástí jednoho celku. Nejsem jen já. Už nejsem na své strachy, problémy a starosti sama. Jsme na to všichni. Jen lidé zapoměli, umlčeli ono Brahman v sobě samých (Brahman je nekonečná, neměnaná, neprojevená realita božské podstaty bytí, hmoty, energie, času a prostoru v tomto vesmíru, pocházející z hinduismu, označující nepopsatelný základ všeho). Každý jej má a nazývá se Atmán, ten kousek z Brahman.

Představme si, že jsme všichni jedno. Není rozdílu. Zkusme otevřít oči a podívat se kolem sebe tímto pohledem. Zlost, žárlivost, hamounství, to vše zmizelo. Vše je pryč. Dobro, štěstí a lásku kterou hledáme, už nechceme jen pro sebe. Chceme jej pro všechny. Protože my jsme všechno. Nyní chápu, možná po svém, ten slogan z českých dálnic "Kéž jsou všechny bytosti štasny". Ano, kéž by. Jelikož jsme součástí celku, jelikož jsme jedno, přejme štěstí všem. Pomáhejme to štěstí nalézt i ostatním. Pokud budeme mi štasní, budou i lidé kolem. Když bude jeden kousek celku štastný, přispějeme tím celému vesmíru. Buďme šťasní. 

Jak jednou pravil Albert Einstein: Člověk je součástí celku, kterému říkáme vesmír. Součástí, která je omezena v čase a prostoru. Člověk prožívá sám sebe, své myšlenky a pocity, jako něco odděleného od všeho ostatního - což je optický klam jeho vědomí. Tento klam je pro nás něco jako vězení, omezující nás na naše osobní tužby a náklonnost z několika málo nejbližším osobám. Naším úkolem musí být osvobodit se z tohoto vězení tím, že rozšíříme svůj okruh soucitu, abychom objali všechny živé bytosti a celou přírodu v její kráse. (Z knihy Když srdce zpívá, Krishna Das, Maintrea.)

Test na závěr. Představme si, že se právě se skupinkou lidí fotíme. Úsměv. Hotovo a rychle se běžíme podívat na fotku. Podle čeho posuzujeme, zda je fotka dobrá, anebo špatná? Kam jako první sklouzne náš pohled, naše pozornost? Ruku na srdce, jogínsky a popravdě. Na nás. Jak nám to sluší. Jak se usmíváme. Jak vypadá naše postava. Podle toho zahalekáme "jooo ta je dobrá", anebo naopak, že je potřeba udělat další. Už nás nezajímá, jak vypadají krásně a šťastně ostatní. A Co teprve v životě.