Takto to vidím já

Do ášramu přijela holka z Čech. Už cestou sem mi psala nadšené zprávy, jak se těší na každý nový článek, který píšu, jak se těší sem, do Indie. Její první cesta. Přijela. Nadšená a plná očekávání. Jednoho večera jsme seděly ve zkříženém sedu na zápraží domu, kde jsou ubytováni hosté a dívaly jsme se na obrovský měsíc nad námi. Vzala jsem tužku a papír a chtěla si zapsat, jen tak pro sebe, své pocity. Své myšlenky.

Autor: 

Šárka Konečná

"Vypadá to tady jinak, než jsi psala. Že ty si to trochu přibarvuješ?" Překvapila mě svou poznámkou, která protnula ticho teplého indického večera. "Co tím přesně myslíš?" zeptala jsem se lehce udiveně. "Ve článcích to je vše takové barvité, šťavnaté..."

Chvilku jsem se nad tím zamyslela a pak se jen pousmála. Jde o náš přístup. Celé je to o našem přístupu. Nikomu ve svých článcích nelžu, nevymýšlím si. Jen píši to, co vidím já. To, co cítím já. Nic víc. Nic míň. Vlastně jsem díky tomuto malému rozhovoru pochopila velkou myšlenku svého učitele, který nám často připomínal, že vše je o přístupu, jak věci provádíme, jak o nich smýšlíme, jak je prožíváme. 

Můj guru, moje zahrada

To, že svého učitele Harilaljiho vidím jako svého guru neznamená, že ho někdo jiný uvidí také tak. Pro mě to může být člověk, kolem kterého vidím zářivou auru, energii, před kterým se ztišují všechny mé projevy, poslední zlost, poslední emoce. Člověk, před kterým se posadím na zem a nemohu z něj spustit oči. Nemohu ani mrkat. Hltám každé jeho slovo. Každou jeho moudrost. Pro někoho je tento stejný člověk jen učitel jógy s tmavou pletí. Jen Ind, který o józe ví trochu více než my ostatní a který možná díky svému tradičnímu způsobu vyučování nedostává sympatie od západních studentů.

Možná je tato velká zahrada, ve které sedím a právě píši, a oranžový ašrám, vrcholem mého snu. Možná je ta budova jen v mých očích zabarvena do syté a teplé oranžové barvy jako západ slunce nad oceánem. Možná ty palmy nade mnou nejsou tak vysoké, listy nejsou tak zelené, písek není tak žlutý, měkký. Možná zpěv exotických ptáků není tak příjemný. Možná šum oceánu, který mě každý večer ukolébává při otevřeném oknu, nezní tak klidně. Možná ruch ulic, vůně koření, ženy v sárí a skupinky mužů kolem špinavého stánku s čajem nejsou tak poetické. Možná to je celé jinak. Ale já to vidím takto.

Tři lidé a jedna situace

Skupina studentů sedí na rákosové podložce a po hodině teorie o jednom onemocnění, které řeší jógová terapie, Harilalji vyzve tři lidi, aby si na druhý den připravili lekci jógové terapie na dané téma - jak si poradit s konkrétním onemocněním. Sedím vzadu a pozoruji reakce lidí. Pozoruji výrazy, grimasy, slova, která jdou jako protiútok z úst jedné studentky. Stěžuje si, že nechce vyučovat. Že nechce mluvit anglicky. Že sem přijela kvůli tomu, aby ji vyučoval indický učitel a ne, aby ona vyučovala někoho dalšího. Druhá postava z našeho příběhu dodá s trochu klidnější hlasem, ve kterém je ale stále slyšet obava, že není dostatek času na přípravu. Třetí holka se přihlásí, zda může vést hodinu jako první a kdyby ostatní nechtěli, klidně vezme i hodiny za ně. Kdo vyhrál? Ten kdo vzal situaci jako novou či další příležitost.

Když můžeme něco změnit, změňme, když ne, akceptujme

Indický čaj s mlékem a cukrem miluje prostě každý, kdo je či byl v Indii. I přesto, že doma stejný čaj s mlékem či cukrem rád nemá, tady chutná zcela jinak, to mi věrte. Tady se o něj lidé skoro perou!

V ášramu je zrovna celkem početná skupina jogínů, která se jednoho dne rozrostla o další tři opravdové milovníky indického čaje. Do té doby byl tzv. tea time (oblíbený čas čaje v 7:00 ráno a pak ve 13:00 odpoledne) příjemným časem kolem velké horké konvice. Na každého zbylo o trochu více než jen jeden plecháček. Ale od toho dne se stal tento poklidný čas spíše závodem. Někteří srkali vařící čaj ještě dřív, než usedli, aby si mohli rychle nalít další, aby měli hrnek plný až po okraj. Aby měli co nejvíce. Konvice ale bohužel větší nebude. Tento boj ve skupině jogínů jsem sledovala pár dní. Slovně jsem se do něj zapojila. Jen se pokusme rozdělit. Když tu není dostatek na dva tři hrnky pro každého, naplňme si hrníček vždy jen do půlky a rozdělme se. Marná slova. Jak to dopadlo? Pomalu si vychutnávám svůj jeden hrníček a akceptuji. Nic víc udělat nemohu. Jen mohu říci, že je to ten nejlepší přístup. Dostanu dva hrnky? Akceptuji a děkuji. Jeden? Akceptuji a děkuji. Nezbyde na mě? Jen akceptuji.