Vzdušné čáry a řítící se autobus

Často jsem vzhlížela do nebes a pozorovala vzdušné čáry křížící se nad mou hlavou, které protnutím se v jednom místě vytvářely jakési kříže. Tímto znakem označuje Eckhar Tolle přítomný okamžik, power of now.

Když někam směřuji, ať už na večerní lekci jógy, na indické velvyslanectví, na návštěvu k rodičům či na pouhý nákup, snažím se věřit, že směřuji správným směrem s nějakým záměrem. Ale ne vždy je člověk této optimistické víry schopen. Někdy, když jsou kroky těžké, nohy se vlečou a my pevně (leč mylně) věříme, že nás cesta nemůže zavést nikam jinam než k pekelným branám, jsme ale na omylu. A toto znamení, které se na jasné obloze (k mému údivu často nad mou hlavou) vykresluje, mi pouze potrzuje a připomíná, že jsem tady a teď ve správném okamžiku. Když se teď procházím a cítím pevnou půdu pod nohama a volný prostor nad hlavou, cítím, že jsem na správném místě v ten správný čas. Cítím, že jsem a to mnohdy stačí.

Autor: 

Šárka Konečná

Když jsem posledně otočila tvář k nebi, uvědomila jsem si, že zanedlouho v oblacích budu létat já. A to nejen obrazně, ale opravdově. Uvědomila jsem si, že mě za pár dní opět čeká cesta do Indie. A tak se stalo.

Právě nyní, když spojuji písmena a pod mými prsty vznikají slova a věty, sedím na sedadle s označením 32H a displej zasazená do opěradla přede mnou hlásí, že právě letíme 548 mph, vekovní teplota je -50 stupňů Celsia a čas zbývající do přistání v cílové destinaci (pro nás pouze přestup) je 1 hodina a 55 minut. Jak tento čas využít? K zamyšlení nad báječným životem, který se vždy nemusí zdát báječným. 

Třináct žen, třináct příběhů

Rozhlížím se kolem. Vidím 13 usměvavých tváří mezi stovkami pasažérů, kteří s námi míří do Dubaje. Třináct žen, které se odhlodlaly zanechat strachu a výmluv a rozhodly se jít indickému slunci naproti. I přes nářky starších rodičů, kolegyň z práce či pánů doktorů se vydaly na zběsilou jízdu do jižní Indie. Třináct příběhů, které skýtají třináct různých zkušeností, minulostí a snů o budoucnosti. Třináct osob, které pro následujících 21 dní vytvoří jakousi rodinu se společným zázemím ve formě ášramových pokojů, společné koupelny, záchodu. Vytvoří jednu další kapitolu v každém z nás.

I když tato skupinka bude psát jeden příběh, každá jej prožije zcela odlišně. A tuto myšlenku mi potvrdil Hariláldží, můj indický učitel, hned první večer při satsangu.

Zběsilá jízda? Není to daleko od pravdy...

Když jsme zdodaly časový rozdíl pěti hodin, tisíce kilometrů bez spánku a bez protažených dolních končetin, konečně jsme přistály na indickém letišti v Kočinu. Útrpný výraz po dlouhé cestě vystřídal výraz nové jiskry a nadšených plamínků plápolajících v očích každé ženy z naší skupinky. Se slovy Welcome to incredilble India mi hrál upřímný úsměv na tváři a už jsem se nemohla dočkat, až celé tělo narovnám do protažené vzpřímené polohy a vyjdu vstříc dni, který právě tou dobou v Indii začínal.

Po dlouhém stání a čekání na kufry se nás ale náhle zmocnil lehký stres a kousavé pochyby, zda naše kufry na černém pásu přijedou a my se tak budeme moci převléknout z teplého oblečení z chladné Evropy do tenkých svršků. Hala, kde se zavazadla vyzvedávala, byla každým dalším okamžikem prázdnější a lidé spokojeně odcházeli se svým objemným batohem, papírovou krabicí (jak bývá v Indii časté), či s kufrem. A my stále nic. Už už jsem se viděla v oteplených legínách a teplejší blůze dalších 30 dnů našeho pobytu v Indii, ale naštěstí posledních 14 kufrů bylo našich. Hala kolem pásu číslo 2 téměř utichla a pár osamělých zavazadel se prohánělo po páse. Uf - první zkušenost za námi. Po honičce s běžícím pásem, na kterém jsme tak úplně neběhaly my, ale naše kufry, jsme přistoupily k poslední pasové kontrole před tím, než budeme vpuštěny do Indie. Vpuštěno.

Kdo troubí, ten jede

Početná skupinka bledých tváří se prodírala davem až k mladému Indovi, který na hrudi pyšně svíral cedulku s nápisem Arsha Yoga. Celou 14člennou skupinku se pak snažil nasoukat stůj co stůj na 11 sedadel minibusu, zbylá místa byla totiž obsazena kufry, které se nevešly na střechu. Ale jak to tak v Indii chodí, podařilo se. Konečně jsme seděly, motor se hlasitě rozvrčel a my vyjely směrem k ášramu. To ale ještě Indií nepolíbené ženy nevěděly, co je na cestě čeká.

Hned při prvním sešlápnutí plynu zazněl vtíravý zvuk klaksonu a myslím, že z něj náš řidič nesundal ruku po celou dobu dvouhodinové cesty. Zatáčky projížděl v plné rychlosti, předjížděl i v úseku, kde nemohla do protisměru vidět ani křišťálová koule a motorky jedoucí po stejné silnici nestačily uhýbat. V Indii na silnici platí jedno pravidlo - kdo troubí, ten jede. A tak jsme dojeli až do ášramu na jihu Indie.

Autor: 

Šárka Konečná

Za pravidly ášramu se skrývá hlubší význam 

Příjezd do ášramu provázelo srdečné přivítání ze strany hostitelů a mých učitelů s malou dcerou v náruči. Všichni vypadali šťasně, ale značně unaveně a tak prvním bodem programu našeho pobytu bylo rozdělení do pokojů, ubytování a odpočinek.

V podvečer nás pak čekalo posezení nad šálkem indického čaje a vysvětelní pravidel a poviností týkajících se plynulého a příjemného chodu ášramu. Pravidla, se kterými je každý člověk před samotným pobytem v ášramu seznámen, jsem vám přiblížila v jednom ze svých prvních článků na začátku mé cesty již minulý rok (Bez práce nejsou koláče a v ášramu to platí dvojnásob). Ale pro osazenstvo pozbyla slova lehkou váhu a dámy byly postaveny před samotnou realitu oněch nutností, za kterými se ukrývá hlubší význam, než se může na první pohled zdát.

Pravá ruka, lžíce a (ne)schopnost uvolnit se 

Jedno z etických pravidel Indie je stravování se pravou rukou. Lidé pravou rukou vyrábí hromádku z toho, co je naservírováno na taliří, a poté ji vkládají jistým grifem do úst. Musím říci, že právě tento způsob stolování dělá z posezení u jídla a mechnanického vkládání jej do úst neobyčejné potěšení a zážitek. Náhle se s jídlem zapojí více smyslů, než je pouhý čich a chuť. Samozřejmě, že pro nás Evropany je toto mnohdy nepochopitelné a hned zavzpomínáme na pohlavky, které jsme si obvykle vysloužili u nedělního oběda od rodičů se slovy Jez to pořádně a nenimrej se v tom. Přestože nás milující rodiče u jídla už dlouhá léta nepeskují, jejich slova se uhnízdila někde hluboko a tak, když přijedeme do Indie, raději si opatrně při první večeři vyžádáme hliněnou lžíci.

Vkládám si hladově další hromádku do úst, rozhlížím se po skupince a kladu si otázku, proč se lidé bojí vyzkoušet něco nového, vždyť platí přece jiný kraj, jiný mrav, nebo ne? Spatřuji v tom neschopnost uvolnit se. Sednout si na zem, ohnout záda a rukou se hrabat v jídle a pak jej vychutnávat přímo z ruky. Vidím, že lidé, kteří toto dokážou, jsou volní a oproštění od hlídání se. I taková maličkost, jakou je třeba právě odložení příboru a vášnivé pojídání rukama, nám může pomoci v uvolněném žití na hlubší úrovni.

Levá ruka, toaletní papír a potřeba jistoty

Dalším pravidlem je používání, tedy spíše nepoužívání, toaletního papíru. V Indii lidé k hygieně při návštěvě toalety používají levou ruku. Toaletní papír se nepoužívá, protože místní potrubí není schopno tento odpad pojmout. A fakt, že je zde teplo a vlhko a tudíž výborné prostředí pro množení bakterií, je známý. Lidé se před cestou do Indie nechávají očkovat proti kde čemu ze strachu z nákazy, ale když dojde na přirozenou hygienu, nejsou toho schopni. Proč? Bylo mi to záhadou až do chvíle, kdy jsem přišla na pokoj jedné z žen, která mě požádala o ruličku toaletního papíru.

Vysvětlila jsem jí, jak to zde chodí a z jakého důvodu se papír nepoužívá. Žena mi na to odvětila: "Nebudu papír používat, ale chtěla bych jej mít na poličcce jako jistotou". Jakmile to vyslovila, vráska na jejím čele prozradila, že sama tuší, že její úvaha není úplně v pořádku. Jenže ta jistota, kterou zmínila a kterou potřebuje cítit, je její vlastní téma z nedávné doby. Tato žena je matkou dvou dětí v pubertálním věku, o které se stará, a se svou prací, tak jako spousta dalších lidí, není spokojená. Chtěla by změnu, chtěla by začít dělat něco, co ji bude naplňovat a co ji bude bavit. Jen se bojí. Bojí se, že příjde o svou jistotu. Ten den jsme se střetly ještě jednou. Řekla mi, že toaletní papír už nechce. Zvedla hlavu a pyšně a rázně, jako někdo, kdo je plný sebedůvěry, odešla.

I taková banální situace nás může přivést k velké změně, o kterou se pokoušíme skrze různé techniky a terapie. Přitom jen stačí mít oči dokořán.

Autor: 

Šárka Konečná

Každý sám svého štěstí strůjce

Po prvotním seznámení se s novým místem jsme večer usedly na rákosové podložky před mého učitele a rozezněl se první zpěv Bhagavadgíty. Někteří tato sanskrtská slova slyšeli poprvé a tak pouze pobrukovali. Po zpěvu přišla vytoužená meditace a čas pro otázky spirituálního či filozofického rázu. Všechny jsme ale byly po dlouhé cestě unavené a tak Hariláldží začal sám.

"Indie je zcela odlišná od vaší kultury. Vším. V Indii můžete vidět a slyšet věci, nad kterými vám bude rozum stát, budete kroutit hlavou a nebudete je chtít příjmnout. Začnete hodnotit, co je dobré a co je špatné. Začnete říkat, že toto se vám líbí a toto nikoliv. Zkuste ale tuto cestu využít k růstu a k sebepoznání, zda jste schopni přizpůsobit se, zda jste schopni akceptovat to, co je a jak to je. Zkuste tuto cestu vzít jako osobní výzvu." A všechny jsme se, nahlodány gurudžího myšlenkou, odebraly za zvuku mořských vln, nočních ptáků k prvnímu spánku in incredible India.

Jak tento příběh bude pokračovat? Jak moc rozdílné kultury jsme? Jaké bude střetávání se s dalšími pravidly ášramu a s samotným životem v Indii? O tom zase příště...