Bylo by bláhové se domnívat, že správný směr cest osobního rozvoje, vede pouze a jen jedním směrem – vzhůru, směrem k “lepšímu a ušlechtilejšímu”.
Ukotvení je proces dynamického kontaktu se zemí, je najitím pevného základu, z něhož je možné dále růst. Umožňuje nám stát se pokornými, být v kontaktu s naší biologickou podstatou, se Zemí, pevnou půdou vnitřního bezpečí. Zdravě ukotvený jedinec, který spočívá na zemi, nemá kam spadnout, dokáže přijímat nehybnost a pevnost, dokáže uzemnit stres a nepokoj životních změn, dokáže čerpat vitální sílu ze své přirozené, zemitě lidské podstaty. Jedině uzemnění, nám umožňuje být náležitě v realitě “tady a teď”.
Naše chodidla se v běžném provozu leckdy jen ledabyle dotýkají země, jsme vratcí na těle i na mysli, stydíme se naši přirozenost, za naše pudy. Kolektivní nevědomí (úložiště instinktů a archetypů) je nám velkou neznámou anebo “prázdným pojmem”.