O slušném vychování doma a v Indii

Host do domu, bůh do domu - indické pořekadlo. Host a ryba třetí den smrdí - české pořekadlo.

Znáte to - má přijet velká návštěva a už dopředu jsme nervózní, jaký program pro ni připravíme, čím ji pohostíme a jestli stihneme umýt i okna. Anebo návštěva přijede neohlášeně, což se na Západě obecně moc nedoporučuje, jelikož by se dostavilo nepříjemné či kyselé přijetí (aby ne, když návštěvník hostitele vyrušil třeba od televizního pořadu!). Hurá tedy na návštěvy tady v Indii.

Autor: 

Šárka Konečná

Neví o nás, ale navařeno určitě má

Překvapilo mě, když mě Meera vzala na skútr a cestou mi řekla, že se stavíme u její známé, která má sice horečku, ale to nám nevadí. Ještě víc mě pak překvapilo, když jsme jely s Meerou do města a na mou otázku, co budeme obědvat, mi odpověděla, že se zastavíme u Harilaljiho sestry (Harilalji je můj učitel, Meeřin muž). Ona o nás sice neví, ale určitě bude mít uvařeno, odpověděla na mou další užaslou otázkou, zda jsme nahlášeni a zda tam počítají s porcemi k obědu i pro nás.

A tak jsme zastavily u velkého baráku. Otevřela nám krásná Indka a vedla nás s úsměvem do obývacího pokoje. Prohodily jsme pár zvořilostních frází, jak se máme, odkud já pocházím a jestli jíme maso. Nejíme. Posadila nás ke stolu a nandala vše, co měla právě navařeno.

Její dcera, která právě přiběhla ze školy, se posadila na schody a s úsměvem pozorovala, jak jíme. Stejně jako její matka, která seděla na židli jen na půl zadku a na půl odskakovala do kuchyně pro další a další jídlo. Usmívala se, a když jsem zvedala palec nahoru, jako výraz díku, červenala se. A vypadala šťastně na rozdíl od uhnaných hospodyněk u nás.

Později jsem zjistila, že se za jídlo neděkuje.

Každý si umyje svůj talíř sám

Indické přísloví z úvodu poukazuje na to, že se máme chovat k hostovi jako k bohu. A jelikož je Indie zemí věřící, chovají se tu k vám opravdu božsky.

Po jídle vyskakujeme a každá si umýváme svůj talíř. Dozvídám se tedy, že se to tak neděje pouze v ášramu, ale v celé Indii - zkrátka se to sluší a patří, aby si každý po sobě umyl svůj talíř. Nemohli bychom toto zavést i u nás? Povzdechne si teď asi většina žen s rozdrásanýma rukama od mycích prostředků. Jenže právě ten bych tu hledala těžko - nádobí se vydrhne popelem a jen opláchne vodou. Hotovo.

Cestou se zastavit u všech příbuzných

Když v Indii někam vyrážíte, nikdy to není na otočku a rozhodně neplatí naše obvyklé "hned jsem zpátky". Pokud někam jedete a v Indii žijete, sluší se navštívit všechny známé a hlavně rodinu, která bydlí po cestě. Udržují tak mezi sebou hezké kontakty a kdykoliv si navzájem vypomůžou.

Při odchodu jsem měla potřebu několikrát poděkovat, pochválit jídlo a říci sbohem. Jako slušně vychovaná holka. "Poděkuj, jak jsem tě to učila," řekla by maminka. Po takové hostině a navíc se špatným svědomím, že jsme rodinu vyrušily... Ale bez odpovědi. Naše hostitelka se na mě jen usmívala a (tak typicky pro Indy) pokrucovala hlavou.

Cestou jsem se na to Meery ptala. Meera vyrůstala stejně jako já na Západě, v Čechách, a byla vychovávána podobně jako já. Dozvěděla jsem se, že Indové prostě neděkují. Matka uvaří jídlo, nanosí hrnce, servíruje a pak se jako poslední někde v koutku také nají. Děti a ostatní strávníci vstávají od stolu, umyjí si talíř a jdou si svou cestou.

Dokážete si představit, že byste mamince či babičce na návštěvě nepoděkovali a nepochválili jim jídlo? Dokážete si představit, že by vám někdo za vaši práci odvedenou v kuchyni nepoděkoval? Tady je to normální. Úloha ženy. Je to její dharma (úkol) a tak prý není potřeba děkovat. Nejsou potřeba slova.

Autor: 

Šárka Konečná

Nemluví se mnou

Před ranní pránajámou se nesmí mluvit. Všimla jsem si ale, že ani po pránajámě mi tady nikdo neodpovídá na pozdrav. Když třeba ráno potkám Náni (naši ášramovou kuchařku), Amu (matku mého učitele), nebo indické studenty, kteří jsou tady na učitelském kurzu. Po pár dnech tady ale zjišťuji, že ani návštěva nezdraví a přechází většinou rovnou ke komunikaci. Pousměji se nad představou, jak si doma dáváme každý den pusinku na dobrou noc a každé ráno se znovu zdravíme. To je ale přeci hezký zvyk, no ne? A tak se ho nevzdávám ani tady a po ránu vytrvale zdravím. Nakonec mě malá Náni jednoho rána překvapí - naučila se dvě slovíčka v angličtině a na můj pozdrav mi odpověděla "good morning".

Poděkování, pozdrav a vlastně i odpověď odbývají Indové pohybem hlavy a nějakým citoslovcem. A kdo to zažil a zná, ten se teď možná pobaveně pousměje nad vzpomínkou na typicky indické kroucení hlavou na vše. Opravdu na vše. Učím se jej také. Ale zatím vždy také slovně děkuji a myslím si, že mě tu mají za blázna. Ale to oni ne. Indové mávnou rukou a řeknou si "jiná kultura". A jsou s tím hned hotoví. Namísto našeho nekonečného rozebírání, zda ten je takový, a onen zase makový...