Cesta do Indie začíná na velvyslanectví

Rozhodnuto. Budu následovat své srdce. Nádech a výdech. Tady a teď. Uvolnění. Nechávám své obavy rozplynout na vlně výdechu a s nádechem se napřimuji, rozhoduji. Ano. Odlétám.

A díky Jógovinám a mé vášni psát vám společně představujeme blog jedné holky, která sama cestuje do Indie, blog učitelky jógy, která bude pomáhat v indickém ášramu ve státě Kerala, blog člověka s pocity, s emocemi a s obavami, jaké máte i vy... Otevřeně o mých pocitech, o mém strachu. Otevřeně o tom, čím člověk na své cestě prochází. Smích, slzy, napětí, uvolnění. Otevřeně o ztuhlých kyčlích, o do krve otlačeném nártu, o bolavých kloubech a o tvrdé rákosové podložce na střeše ášramu Arsha yoga.

Člověk se rozhodne, zváží pro a proti, sebere odvahu, napřímí se a chce vyrazit. Pác ho. Nenene. Tak jednoduché to nebude, milá slečno. Když už se totiž člověk rozhodne, narazí na přísně se tvářícího Inda za přepážkou indického velvyslanectví...

Autor: 

Šárka Konečná

Hezky od začátku aneb O mém rozhodnutí a odhodlání

Když si vzpomenu na tu malou holku, na malou Šárinku, která se bála promluvit nahlas, říci svůj názor, ukázat, kdo vlastně je... Šárinka, která se doma choulila s bolavým bříškem, jen aby nemusela jít na hodinu češtiny. Jen aby nemusela číst nahlas. Nešlo jí to. Klepal se jí hlas. Nemohla se vyjádřit. Šlapala si na jazyk, koktala, červenala se... (můj životní příběh si můžete přečíst zde). Když si vzpomenu, jak jsem se s roztřepanými koleny poprvé "postavila" před skupinu lidí v lotosové pozici. Začala jsem pomalu mluvit. Pomalu vést hodiny jógy. A nyní vím, že nikdy nepřestanu. Že tato cesta, cesta učitelky jógy, je právě tou cestou, mou cestou. Nyní si s pokorou uvědomuji, co mám a s dojetím děkuji a odlétám.

Před rokem jsem přiletěla ze své první cesty do Indie. A vím, že jsem se za tu dobu posunula alespoň o krok, o pár kroků dopředu. Zapracovala jsem na své sebedůvěře. Teď sedím v lotosvé pozici, ohlížím se zpět a říkám si: "Mám znovu odjíždět? Mám to, co nyní mám, opustit a odjet na 3 měsíce do ášramu uklízet, pracovat a pomáhat? Teď? Když lidé z mých lekcí odchází a říkají - nejezděte! Teď, když se mi plní sen? Když se mi plní lekce? Když sen se stává skutečností? Opravdu teď? Vše zahodit?"

Ano. Teď je nejvyšší čas. S připomínkou na jednu z jam, aparighara - neulpívání... Když jde člověk cestou na vrchol, musí se zastavit, aby popadl dech, aby si odpočinul, aby nabral síly, aby si rozmyslel, kudy má jít dál. Nyní je to můj čas.

Hra s egem

Naše ego dělá vše pro to, aby mělo hlavní slovo. Naše ego se právě tímto stoupáním vzhůru sytí, plní, mne si ruce a křičí: "Víc! Víc! To nestačí!". Naše ego by nás s klidem uhnalo. Umordovalo. A přesně v tuto chvíli, vystřeleni na měsíc, bysme měli zastavit. Rozmyslet se, zda si oblečeme skafandr a s rozvahou budeme stoupat dále, anebo jestli poletíme s blaženým úsměvem vzhůru a pak možná stejně rychle zase dolů.

Zastavení. Uzemnění a nasbírání dalších zkušenosti. A tak mé první kroky na téhle vzrušující cestě míří pro vízum, povolení vstupu do Indie, země mnoha barev a vůní.

Cesta pro cenný papír

Každého napadne zadat do vyhledávače slova jako "vízum" a "Indie". Zobrazí se seznam stránek, kde se zmiňují, jak na to, s odkazem na stránky indického velvyslanectví, které sídlí v Praze na Hradčanské ulici. Prvním překvapením je, že ač se jedná o ambasádu na území České Republiky, stránky jsou v angličtině.

Když konečně najdu stránku s odkazem na formulář s žádostí o vízum (ZDE), kliknu na Apply Online a konečně jsem přímo ve formuláři (Online Visa Application Registration) - začíná hra hlubokých nádechu a uklidňujících výdechu s očima upřenými na obrazovku. A hned tady, na začátku celého vyplňování (a vlastně i celého příběhu) upozorňuji na snadno přehlédnutelný řádek - Indian Mission. Mise začíná. Ale dokud? Bez bádání zda jsme z Moravy, z Plzně anebo ze Šumavy, zadejme "Czech - Prague". To je základ. A můžeme dále.

Religion, neboli náboženství. Jedu do Indie. Tak co bych zde zadala? Jsem ze země české, bez vyznání určitého náboženství. Jako asi velká část dnešní populace. Tato možnost zde ale není. A tak musím zvolit z variant buddhism, islam, christian a hindu. Budu hinduista.

Postupně projdu jednotlivé kolonky, kde se mě ptají na matku, otce a na poznávací znamení. Tím jsou myšleny například tetování. Ano mám, jedno za uchem a druhé na nártu. Raději vyplňuji všechny kolonky poctivě. Na jednom blogu jsem se dočetla, že prázdné kolonky by mohly být pro nedůvěřivé indické úředníky problém. Snad hotovo. Proklikávám na další stránky. Mezi tím mi jednou spadne internet, poté si vyplněnou žádost neuložím a napotřetí konečně opatrně tisknu tlačítko dokončit.

Žádost o vízum je nutné vytisknout. A tak tisknu. Raději dvakrát. Podepisuji a vyrážím na velvyslanectví - Milady Horákové 60/93, Praha 7. Nasedám na metro linky A, jedu na stanici Hradčanská. Snad mám vše. Nově je žádost přijímána pouze na základě předem vyplněného a vytištěnutého formuláře z webového rozhraní. Formulář společně s cestovním pasem, kopií letenky a fotkou držím vítězoslavně mezi prsty, nemělo by mě tedy nic zastavit. V metru se zaposlouchám do rozhovoru dvou lidí, kteří evidentně směřují tam, kam já. Mladý muž říká druhému: "Je potřeba fotka, rozměr 5x5cm, ta klasická pasová ti nestačí". Mé oči sklouznou na mou malou fotku přiloženou k žádosti. Poslouchám značně naléhavě dále... Co mám dělat? Stačí se zeptat sama sebe a odpověď se rázem objeví. Mladík pokračuje v poučování toho druhého, zjevně ještě nezkušeného: "Hned u výstupu z metra je fotolab, kde je příjemná a ochotná paní. Řekni jí, že jedeš do Indie a ona už bude vědět". Opravdu tam byla! Starší paní s fotoaparátem. A opravdu stačilo říci heslo Indie. Už mě usazuje, jemný úsměv a hlavně otevřené oči. Tak teď budu mít vyhráno. Chvilku počkám na vyhotovení, poskočím si, vycházím a pokračuji na ulici Milady Horákové.

Štěstí a Indie přejí připraveným

U velké budovy zazvoním na zvonek, nepříjemné zabzučení a vpuštění dovnitř, do jámy lvové. Fronta až na chodbu. Kouknu na hodiny - 9:00. Otevírací dobu jsem si nastěstí i se svou angličtinou přečetla. Ráno od 9:30 do 12:00 žádosti přijímají a pokud vám ji přijmou, za týden si pas s vízem můžete vyzvednou od pondělí do pátku mezi 16. a 17. hodinou.

Po chvilce se začne fronta hýbat, lidé se začínají vysvlékat ze svých teplých svršků, jelikož venku je dnes opravdu chladno. Zimy ještě ani pořádně nezačala a tolik lidí se chce vypravit na cestu do Indie. Uvidíme, komu vízum dají a kdo se bude vracet domů. Postupuju dál a mezi lidmi se vytváří skupinky. Každou chvilku někdo žalostně vykřikne "Jaj, já nemám fotku!", nebo "To snad ne, já si zapomněla kopii letenky!". A postupně se fronta zmenšuje. Lidé odchází sami - zklamáni z prohry pro dnešní den. Úředník je pomalý, rozvážný. Já se ale pořád ještě držím. Do chvíle, než ten mladík z metra, který teď stojí za mnou, svěsí hlavu mezi dlaně se slovy "Nemám kopii pasu". Zastaví se mi dech. Až sem jsem došla. Hodina a půl ve frontě. Přede mnou už jen pár lidí. Mám ale nápad. Vypadá to, že někdo z nás musí doběhnou pas okopírovat. Připojím spiklenecký úsměv a říkám směrem k mladíkovi: "Podržím místa a vy běžte. Co říkáte?". Vyslala jsem svého zachránce i se svým pasem pro kopie.

Vševědoucí stařík

Velení celé skupiny, čekajících na verdikt, zda bude jejich žádost bude přijata či ne, se ujal postarší pán. "Dnes jsem tu počtvrté a doufám, že už mám tentokrát vše," řekl směrem k nám. Místností se ozvalo zničující aaaaach při představě, kam to celé může dospět. Stařík pokračoval: "Stavebním kamenem celé eskapády je, o jaké vízum žádáte," ztišil hlas a pár lidí, včetně mě, se k němu naklonilo blíže. "Pokud možno vždy volte turistické vízum. Studentské či bussines vízum jsou velice komplikované," dodal, odtáhl se a ještě pokračoval ve výčtu potřebných dokumentů. "Pas, kopie pasu, kopie občanského průkazu, kopie letenky, jedna fotku 5x5 cm navíc, vyplněná a podepsaná žádost..." Spoluosazenstvo řídlo. Napjatě jsem čekala, zda je seznam u konce. "A nahranou barevnou fotografii 5x5 cm do online žádosti." V tu chvíli vběhl mladík z metra alias mistr kopírka s vítězným úsměvem do čekárny. Právě na mě přišla řada, po dvou a půl hodinách boje. Děkuji. Bohužel dnes odcházím. Fotoku 5x5 cm jsme do online žádosti nenahrála.

Druhý pokus aneb hinduistou se nemůžeš stát, musíš se jím narodit

Další den jsem s nově vytištěnou žádostí, s nahranou fotografií a všemi dokumenty jsem přišla dočekárny už před devátou hodinou ranní. Posadila jsem se, otevřela si v klidu knihu jógy a po očku sledovala nově příchozí a zase odcházející. Zaměřila jsem zrak na okénko, za kterým seděl Ind kroutící hlavou nad každým další příchozím. Počítala jsem, kolik lidí úspěšně projde a kolik ne. Padesát na padesát. Kde budu já? Po další hodině přicházím na řadu a jdu k okénku.

Hello. Podávám své papíry. Úředník si je pár minut pročítá. Čekám co bude a v kapse žmoulám sošku Ganéši. Podívá se na mě. Zase do papíru. A na mě s otázkou "Are you really hindu?". V tu chvíli si vzpomenu na přednášku o hindiusmu a na větu - hinduistou se nemůžete jen tak stát, hindusitou se musíte narodit. Plaše pokrčím rameny a jemně přikývnu. Úředník si posune brýle, ještě jednou si mě změří od hlavy až k patě. Určitě musí vidět mé srdce skákající na poplach přes tlustý svetr. Zvedá ruku. Bere velké razítko. Lup. "Osmsetpadesát korun a přijďte příští pondělí". Uf. Rychle vytahuji přesně připravené peníze, aby si to nerozmyslel a za potlesku ostatních čekajících odcházím. Mé cestě už nic nebrání. 5.12. odlétám.

Hodně štěstí!