Zastávka je tam, kde je houf lidí

Slyším zvuk klaksonu. Barevný a bohatě ozdobený autobus přijíždí, brzdí, ještě za jízdy z něj vyskakuje mladý tmavý kluk, který něco hlasitě volá a nahání nové cestující co nejrychleji do autobusu. Ženy dopředu. Muži vzad. Jdu s davem. Cpu se do rozjíždějícího se autobusu. Jsem uvnitř a to je pro tuto chvíli nejdůležitější. Kdo chce zažít pravou Indii, měl by se projet autobusem či vlakem. My ze západu jsme zvyklí na přesné tabulky, jízdní řády. Když si chceme někam vyjet, někam se jet podívat, vyhledáme si jednoduše spoj, naplánujeme si cestu, vybereme si zastávku a téměř vždy na minutu přesně přijede onen dopravní prostředek.

Autor: 

Šárka Konečná

Ještě si určitě pamatujete tu nedávnou kalamitu v ČR na začátku prosince - jednu noc zapršelo a jelikož se teplota dostala pod nulu, tak vše namrzlo. Druhé ráno nejezdily tramvaje, autobusy a ani vlaky. Lidé šíleli. Na Facebook psali různé nepublikovatelné nadávky, výhružky a urážky směrem k silničářům, k dopravním podnikům i k řidičům samotným. Jeden jediný den nejezdila hromadná doprava a lidé se hroutili. Jeden den, přátelé!

Když si v Indii objednáte rikšu na určitou hodinu, tak možná přijede, možná bude mít chvíli zpoždění, možná to zpoždění bude delší, třeba hodina či dvě, možná ale rikša přijede až další den. Tak to tady prostě chodí. Možná vás ze židle nadzvedává jen ta představa. A co na to Indové? Nic. Jsou rádi, když rikša vůbec přijede.

A když ráno například čekají na vlak, který by je měl dopravit do práce, a ten vlak nepřijíždí a nepřijíždí, a po 30 minutách se ohlásí další zpoždění, Indové nezačnou nadávat. Řeknou si: "Skvělé, další čas na čaj," s úsměvem na tváři si radostně poskočí a vyrazí ke stánku s indickým čajem, který se vaří v klasických plechových hrníčcích.

Autobusové separé

V autobuse jsem se ohlédla přes rameno dozadu a spatřila zřetelně oddělený prostor pro muže a pro ženy. Proč tomu tak je? V Indii jezdí jedním dopravním prostředkem opravdu hodně lidí. Často dvojnásobek nad rámec kapacity. Cílem těchto oddělených prostor je, aby se cizí muži nedotýkali žen, nebo aby dokonce nevyužívali tohoto mačkání se v davu k obtěžování.

Nalepená na velkou hruď jedné muslimky a na břicho druhé v klidu jedu a musím uznat, že je to daleko příjemnější, než představa stejného kontaktu s neznámým indickým mužem.

Autor: 

Šárka Konečná

Nejrychlejší bere vše

Tímto heslem, jak jsem později zjistila, se řídí řidiči po celé Indii. Autobusy mezi sebou závodí, jelikož jde většinou o soukromé linky a kdo dřív přijde, ten dřív mele. Kdo přijede první na zastávku, ten nabere všechny cestující a s nimi samozřejmě peníze.

Náš řidič se zřejmě rozhodl být nejrychlejším na světě. A tak můj plán nafotit indický život podél silnice zůstal nenaplněn - raději jsem se pěvně chytla sedačky. Jedna paní  spokojeně klimbala, další jen seděly a klidně se dívaly z okna. A já? Se strachem v očích jsem se zuby nehty držela sedačky a přála si, abychom už dojeli.

Vysvěcení autobusu

Strach mě přešel, až když můj zrak upoutala blikavá světýlka nad řidičem. Zaostřila jsem a skrze přivřené oči jsem mohla rozeznat symboliku a božstva, pro každé náboženství jedno. Pro hinduismus Ganesha, pro muslimy mešita a pro křesťany Ježíš. Pod rámečkem byl nápis "God bless you". Později jsem zjistila, že každým autobus je vysvěcený a tak lidé věří, že se nic nemůže stát. Zbytečné strachování, že.

Autor: 

Šárka Konečná

Dojeli jsme aneb kde je zastávka?

"Vatanapaly, Vatanapaly," bouchá do plechové konstrukce výpravčí autobusové čety. Jsme tady. Dívám se z okénka a hledám ceduli s názvem stanice, abych se ujistila, že jsem správně. Nikde nic. Nespletl se? Autobus prudce zabrzdí u houfu lidí a pán znovu nahlas zakřičí "Vatanapaly!". Dobře. Rychle vylézám z autobusu, rozhlížím se a ptám se, kde je zastávka. "Zastávka je podle houfu lidí, podle toho, kde se lidi nashromáždí," dostává se mi odpověď. Aha. Přijde mi to jako nějaká hra. Jakoby autobus jezdil a sbíral body, tedy lidi a skupinky lidí, a tím se přibložoval k cíli - k penězům, aby uživil svou rodinu. Ale není to hra.

Na svět se ale jako na hru dívat můžeme - jako na dětskou zábavnou hru. My se můžeme stát pouze jednou z postaviček. Vážnost, napětí, stres a strach najednou zmizí...