Tyto řádky nepíšu proto, abych se ospravedlňovala a abych vás přesvědčovala o tom, že nejsem blázen. Jsou to myšlenky a prožitky z mého života, ze života v Indii, které můžou posloužit k zamyšlení, ke čtení u kávy, anebo také k ničemu.
"Bojím se, až se vrátíš domů z Indie. Bude tě to vážně bolet. Až si jednou pořídíš dítě, uvidíš, co je to život. Až budeš mít opravdové povinnosti, sama nad sebou budeš zpětně kroutit hlavou a říkat si, jak jsi byla hloupá, naivní a slepá. Až se vrátíš nohama na zem, dáš mi za pravdu. Myslím to s tebou dobře."
Právě je u nás swámí. Z jeho projevu, postoje a posedu je cítit síla a pevnost. Pevnost, kterou ukotvuje sám sebe. Pevnost a rozhodnost v tom, co říká, nezáleží mu na tom, co si o něm kdo myslí. Tak daleko ale většina z nás není. My cítíme, prožíváme, výroky našich blízkých nás dokonce mnohdy bolí. I když to myslí dobře...
V blogových příspěvcích redakce neopravuje pravopis, za gramatiku i stylistiku si ručí každý autor sám.
V rubrice Jógové blogy můžete i vy sdílet se čtenáři Jógovin své jógové zážitky. Pokud se chcete přidat, kontaktujte nás na info@jogoviny.cz.
Kdo je swámí? Swámí je mnich, který se zřekne světského života, zřekne se rodiny a žije asketicky. Aby se člověk stal swámím, stráví nějaký čas se svým guruem, učitelem a připravuje se na cestu swámího. Rituálem se zbaví svého pouta k rodině, zbaví se majetku a všech požitků světského života. A začíná mu cesta mnicha. Takový swámí putuje, či žije v ášramu, což je v doslovném překladu poustevna. Tam funguje nejen jogínský mnich, ale je také učitelem.
Nepleťme si swámího a gurua. Ne každý swámí je guru, učitel. Ale jelikož se takový člověk vzdá vnějšího světa, může přesunout svou pozornost dovnitř, do světa vnitřního, sám k sobě. Nemusí se starat o rodinu, o partnera, o city k partnerovi, o hádky s partnerem, o děti, o nový telefon, o nový odstín sukně, o moderní sestřih, o lepší auto či o peníze. Jeho mysl, a hlavně jeho smysly, které u běžných smrtelníků směřují ven, k těm všem tužbám a potřebám, jeho se obrací dovnitř a swámí usedá k dlouhým meditacím a rozjímání o světě a o tom, kdo jsem my a co tu děláme. Je zbaven tužeb a vnějšího světa, má tedy tu moc a schopnost nahlédnou dovnitř, čímž zjišťuje zajímavé pohledy a vhledy. S těmito prožitky se pak swámí dělí s lidmi. Tím se swámí stává i učitelem. A jelikož nyní došel k nám, do ášramu Arsha Yoga, my se s ním dělíme o jídlo a o střechu nad hlavou, swámí s námi zase o svou moudrost.
Nejsme asketi, přátelé
My jsme se ale nezřekli rodiny, pracovních povinností, ani požitků z iphone, díky kterému mohu být s vámi v kontaktu a předávat střípky ze života v Indii.
Můj přítel (v Indii husband, tedy manžel - Indové jsou vedeni ke sňatku, výrazy jako boyfriend nechápou, pro dobro všech tedy přítele představuji jako manžela) má narozeniny. Přijel za mnou, abychom spolu oslavili vánoční svátky, silvestra i narozeniny, které má v tento čas. Bohužel pro něj, bez přípitku - jak víte, v ášramu je přísný zákaz alkoholu (o pravidle ášramu více zde).
Ráno vyjíždíme do Vattanapaly a autobusem do Thrisuru, který je něco přes hodinu daleko. Vystrojeni v kurtách a dhoutí (tradiční keralský oblek pro muže) míříme na oslavu narozenin. Oslava je přítelova a tak bylo vyslyšeno jeho přání - netradiční pizza v netradičním fastfoodu amerického stylu. Staniž se, řeknu si s úsměvem a zavzpomínám na svou tvrdohlavost a staženost.
Ještě před rokem, kdy jsem si podle svých stanovených pravidel ve své hlavě vytvořila stop všemu nezdravému. Ani zrníčko cukru, bílé pšeničné mouky, tuku. A pokud jsem "musela" něco takového pozřít, několik dní jsem si s nafouklým břichem a s přesvědčením, že mi to jistě provrtalo žaludek, vyčítala snězené jídlo. Proč? Protože naše mysl dokáže divy. Naše mysl tvoří svět. A má mysl si myslela, že jídlo, v mých očích tehdy silně nezdravé, je prohřešek. Dnes? Usedáme ve fastfoodu a objednáváme si pizzu v Indii. Není to vtipné? Doma mě do takových míst nikdo nedostane a naopak vyhledávám restaurace typu "balijská" a podobně. A tady? Přinášejí na stůl krabice s pizzou, která chutná jako dvakrát zmražená a jednou připálená hmota, něco na způsob pizzové buchty - tloušťka těsta totiž rozhodně pizzu nepřipomíná. Ale jsem šťastná.
Užívám si tuto chvíli plnou smíchu. Je to jednoduché. Naše mysl tvoří svět. A má mysl je zde, v Indii, po všech praktikách a načerpaných moudrostech od mého guru či swámiho natolik uvolněná od stresu a napětí, že takto uvolněně pluji další a další minutou. Naše mysl není živa ze zeleniny či z pizzy, ale ze smyslů a prožitků, které máme a které jí skrze smysly poskytujeme. Mohu si buď tento slavnostní oběd vyčítat, anebo si ho můžu užít. Rozhodla jsem se pro druhou možnost a zakusuji se do dalšího mastného kousku pizzy z polotovarů, které sem doputovaly až z Ameriky. Mňam. A k potvrzení tohoto uvědomění zvu na kávu a zákusek.
Nejsem swámí, nejsem mnich. Jsem normální žena a učitelka jógy, která se snaží utišit po 24 letech svou mysl. Která se snaží pracovat s napětím a nátlakem dnešního světa skrze jógu, její filozofii a tisíciletou moudrost, skrze ásany, které ovládají tělo a tím i mysl, skrze dech, kterým utišujeme mysl, skrze soustředěnost, koncentraci, meditaci... Neříkám, že tato cesta je jediná, nehlásím dogmata, nehodnotím životní cestu někoho jiného. Snažím se pracovat integrálně, snažím se vzít to nejlepší z moudré matky Indie a spojit to s moudrostí Západu, s lidmi jako jsem já, ze Západu, s vámi. Snažím se najít jen rovnováhu, balanc, harmonii a to integrálně.
Nepleťme si pojmy a dojmy
Lidé si často vše jen představují a vyvářejí ve své mysli, než aby nechali volný proud okamžikům a přítomnosti. Lidé zahlédnou na ulici zpívající skupinu hare krišna a už si klepou na čelo, dloubou loktem jeden do druhého a špitají: "Táto, vidíš je? Oni se úplně zbláznili!". Za prvé, nejsou nakonec šťastnější, zbaveni právě tohoto ustavičného hodnocení? A za druhé, není to jedno? Pokud je člověk šťastný, přeje štěstí všem bytostem kolem sebe.
Často tito lidé sedí doma, u svého počítače, kolem pobíhají křičící děti. A tito lidé jsou nešťastní ze svého života. Hledají chyby v ostatních. Mají radost, když nějakou chybu najdou, ale pokud vidí někoho s úsměvem od ucha k uchu, zářícíma očima, někoho, kdo si spokojeně jde za tím, co chce, tak to tyto mrzouty naštve ze všeho nejvíce. Co pak? Ta zlost, agrese z nespokojenosti sami se sebou potřebuje ven. Dusí se zlobou a nemůžou jinak, než zařvat. A tak řvou, kopou a ponižují. Bohužel si neuvědomují, že mluví sami k sobě, ke svému promarněnému životu, ke svému strachu, nikoliv k partnerovi či ke mně. Na závěr dodají: "Já to s tebou myslím dobře, ale jsi magor".
Kéž by to mysleli dobře sami se sebou.