O ženách v Indii aneb Teď už jsem místní

Tento článek není o ženách Indie, ale o ženách v Indii. O mně. O ženě v legínách, v bavlněném tričku a v tílku přes půl zadku.

Bílá žena je v Indii jako atrakce. Když jsem si vyšla na procházku k oceánu za účelem klidu a rozjímání, začali se kolem mě shlukovat kluci na kolech. Mávali už z dálky, ptali se mě na jméno, odkud jsem, kam jdu. Chtěla jsem být zdvořilá a tak jsem jim odpovídala. Ale čím více věděli, tím více byli neodbytní. Začalo mi to být nepříjemné a tak jsem přestala odpovídat a rázným krokem jsem vykročila zpět k ášramu. Svůj čerstvý zážitek jsem ustaraně vylíčila Meeře, ženě mého učitele.

"Nesmíš se na ně dívat, nesmíš na ně mluvit, zvedni se a jdi od nich pryč. Už jen oční kontakt považují za svádění. Ti kluci znají z televize holky, které vypadají jako ty. V televizi slyší o častých rozvodech, vidí, kolik partnerů ženy za svůj život mají a tak si myslí, že právě s tebou to bude snadné. Je to pro ně lákavé, vzrušující. Když jsi bílá a ještě k tomu takto oblečená, je to pro ně něco, čím se mohou chlubit před ostatními - třeba na Facebooku. Dělají to pouze mladí kluci, staří na tebe raději ani nepromluví," vysvětlila mi Meera a pokračovala: "Na indickou ženu by si to nikdy nedovolili, nikdy!".

Autor: 

Šárka Konečná

Turecké kalhoty a bílé bavlněné tričko jsem si před odletem pořídila do zásoby - poučena z minulého roku. Volných vzorovaných kalhot, které známe z turistických oblastí, jsem loni neměla dostatek a do většího města jsem se nedostala kvůli intenzivnímu jógovému kurzu.

Podobné nakupovcí výlety by mohly narušit soustředění a mysl, která je v rámci kurzu disciplínou a pravidly ášramu vytrénovaná, jak člověk vstřebává nové a nové poznatky a informace. Proto jsem se raději tento rok vyzbrojila. Všem doma jsem říkala, že se nedostanu dál než k bráně ášramu a pár kroků za ni, to abych si mohla smočit chodidla v Arabském moři.

V tomhle tady nemůžeš být, milá zlatá

Tentokrát jsem se ale dál dostala. Hned třetí den jsem vyrazila na nákupy. Meera mi taktně naznačila (vlastně mi to řekla pěkně natvrdo - tak, jak se to v Indii dělá), že bychom měly pořídit něco slušného a pro tuto společnost přijatelného. "Už tady nejsi jako student, ale jako součást rodiny, takže je potřeba ji reprezentovat. Abych tě mohla zasvětit do všech tajů zdejší kultury, je potřeba, aby ses stala jednou z nás," řekla mi. Nadšeně jsem souhlasila a jako v těch pořadech "proměna - před a po", začala má proměna na indickou Šárku.

Další den nás řidič odvezl do města Thrissur, které je asi hodinu cesty od ášramu. Cestou jsem pozorovala ženy, muže a život kolem. Všimla jsem si jedné zajímavé kontrastní věci. Všude kolem špína, prach, odpadky, rozbitá stavení a zápach. Ale mezi tím vším se pyšně nesly nádherné ženy v barvách, ve zlatě či bižuterii (pravé zlato, většinou to svatební, mají chudší ženy uložené v bance), v šatech, jakoby si zrovna vykračovaly na ples. Byla jsem ohromena. Zastavily jsme, Meera mě probrala z mého rozjímání a vyšly jsme do rušných ulic.

Jak to chodí v indickém nákupním centru

Vyšly jsme pár schodů do velké budovy Jayalakšmí - všude bylo plno větráků. Při příchodu nám otevírali dveře, než jsem se stačila rozhlédnout, ujala se nás slečna v sárí. Co si přejeme? Meera jí něco odpověděla jazykem malajlam (jazyk používaný v Kerale) a už si nás přebrala další slečna. Vyjely jsme do dalšího patra. Cink, dveře výtahu se otevřely a mně se naskytl pohled do světa barev a ohromného množství nádherných látek. Všude kolem byly malé ženy v sárí. Usmívaly se a předávaly si nás mezi sebou. Došly jsme až ke stolu, kde nás usadily a začala přehlídka vzorů, druhů a barev nejrůznějších látek. Několika jsem se dotkla. Bylo to jako pohlazení...

Přijely jsme pro něco klasického a indického. Delší halenka, nazývaná kurty, a volné kalhoty. A jak to tu chodí? Vyberete si druh látky, třeba i vzor, a podle toho skládáte do náruče prodavačky vše, co si chcete vyzkoušet. Pokud vám to nesedí, na počkání vám to lehce upraví. A je to. Jelikož se v Indii nosí jeden styl oblečení, můžete si vlastně pohrát jen s délkou rukávu, délkou halenky a pečlivě vybrat barvu či vzor. Jednobarevné kalhoty jedné velikosti pro všechny a pro všechno a máte vyhráno. Jste kočka. Místní ženy jsou krásné, bez závistivých pohledů, bez myšlenek na nové fashion střihy, které už za pár měsíců budou "out". Oblečení je pohodlné, když koupíte bavlnu, tak i příjemné, hlavně se ale můžete najíst bez toho, že by vám po větší porci jídla bylo vidět nafouklé břicho.

Sárí

"Ještě potřebuješ jedno lepší sárí," poradila mi Meera. Člověk by neřekl, že ty šaty, které vypadají tak noblesně (moje maminka by řekla hodobóžově), jsou ve skutečnosti "jen" několik metrů dlouhý pruh látky. Opět je na výběr z různých materiálů.

Řekly jsme lepší sárí, tak tedy lepší. Jdeme do posledního patra, kde už je žen obklopených látkami méně. Usedám na zlatou židličku a sahám na tak jemnou bavlnu, že je skrze ni vidět. Přesto je dostatečně pevná, jemně utkaná, s láskou vyrobená. Meera, má průvodkyně životem v Indii, ukazuje na vzadu schovaný kus látky. Ano, ten, to je moje sárí! Tmavě růžová barva s jemně zlatými tradičními vzory a výšivkami. Do látky halím svou tvář, zavírám oči a nasávám vůni ženskosti inckých žen.

Autor: 

Šárka Konečná

To ale ještě není ale vše. Ještě potřebuji látku na blůzku, podšívku a na sukni pod sárí. Vše mi pomáhají vybrat dámy z obchodu Jayalakšmí, vše je v tónu barev mého sárí. Těším se, až mě do něj zkušená ruka maminky mého učitele zavine. Z obchodu jedeme do malinkého krejčovství, kde mě žena krejčího pobídne, abych zašla za plentu na přeměření hrudníku pro ušití blůzky. Zvedám ruce a nechávám ji pracovat. Po chvilce otáčení se začne smát a přejíždět rukou přes má žebra a břicho. Směje se tak mohutně, že přivolá další ženy a taky Meeru. Čemu se smějí? "Smějí se tvému břichu. Tedy tomu, že žádné nemáš. Smějí se tvému tvaru těla," vysvětluje Meera.

Ano, uvědomím si, že všechny ženy tady nosí pupík pěkně venku, vystrčený, žádné zatahování, žádné "břišáky", ale pěkně kypré tvary. Má to dva důvody. Tím prvním je ženský aspekt - když má žena být matkou, potřebuje dobrý základ. Ten druhý důvod je estetický. Sárí se omotává kolem těla ženy a zasunuje se do sukýnky, která je pevně stáhnutá v pase šňůrkou. Aby drželo, je třeba pěkně vystrčené břicho. A jak jsem mohla o pár dní později vyzkoušet, je to přesně tak. Při slavnostním oblékání mého nového tmavě růžového sárí jsem byla těsně po vydatném obědě. Asi hodinku na to, když mi slehlo, začalo mi sárí klouzat dolů a já musela pořád utahovat a utahovat.

Bavlněná trička, která jsem ještě v ČR před odjezdem nakoupila, dostane Sita, pomocnice ášramu, pro své děti. Jestli je tedy uvidí. Nepohodla se totiž se svou tchýní, manžel se jí nezastal, tchýně jí vyhodila z domu a děti si nechala. To jen, jestli vás zajímá zdejší šuškanda...

Další den jsem šla na pláž v kurtě, na čelo jsem si udělala z kumkumy červenou čárku, na znamení, že jsem vdaná. Nikdo se už nepodíval. Jsem místní.