Darovala jsem si nový život, ten starý mě ničil

Je to už skoro rok a půl, co jsem navštívila koučku holistického přístupu k životu Petru Vonšovskou. Podstoupila jsem tehdy rozbor osobnosti, zdraví a vůbec celého mého života. A pak jsem na sobě začala pracovat. Otevřelo mi to nejen oči, ale také dveře do zbrusu nového života.

Pamatuji si to přesně, jako by to bylo včera, jak sedím nad papíry, které mi dala drobná usměvavá blondýnka do ruky. Jako by to bylo včera, co jsem začala denně velmi podrobně sledovat vše, co se mého těla týká. Pozorovala jsem své stravovací návyky a také to, jak tělo reaguje na vše, co sním. Zaznamenávala jsem si dokonce i to, kolikrát za den musím na toaletu. Sledovala jsem změny svých nálad, čas, kdy chodím spát a v kolik hodin vstávám. Zkrátka, připadala jsem si jako pod drobnohledem „velkého bratra“.

Nejtěžší to bylo na začátku. Nikdy dřív jsem neměla ve zvyku zabývat se tím, proč mě bolí hlava, nebo proč mám zácpu, nebo proč zrovna nemůžu usnout či naopak, proč jsem tak unavená, že bych prospala celý den. Pak přišla zmíněná analýza mého zdravotního stavu. A výsledky nebyly vůbec dobré. Měla jsme totálně vyčerpané ledviny, byla jsem celá zablokovaná, od prvního šedivého vlasu až po nehet na palci. Dostala jsem nespočet rad, co a jak dělat, co změnit, co kompletně vyškrtnout… Tedy od základního kamene překopat vše v mém dosavadním životě. A tím opravdu nemyslím pouze pár drobných změn v jídelníčku. Šlo o to, uvědomit si v hloubi duše, jaký život vedu, v jaké společnosti se pohybuji a jaký to na mě má vliv. Musela jsem se zamyslet se nad tím, z čeho že mám všechny tyto potíže.

Budu-li stručná, byla jsem jeden velký uzel nervů s prášky na bolest v jedné kapse a s prášky na spaní v kapse druhé. Naprosto nevhodné návyky. Můj život nikam nevedl, byl bez smyslu, bez cíle. Nic nefungovalo, nemělo řád. Ale! Tuto ruinu ještě pořád bylo možné zachránit. Jen to vyžadovalo docela velkou dřinu.

Absťák a odvykací kúra - to byl teprve začátek

Ohlédnu se teď s vámi za tím obdobím plným překážek, odříkání, trpění a abstinenčních příznaků. Ne, žádné tvrdé drogy, to opravdu ne, ale zbavit se návyků na vše, co mi ubližovalo, to byl oříšek. 8 káv denně, lepek, mléčné výrobky, luštěniny, bezmasá strava, příliš soli a cukrů v nejrůznějších podobách, k tomu přičtěte nedostatek spánku, až příliš mnoho fyzické zátěže…

Moje „odvykací kúra“ probíhala zpočátku poměrně dramaticky. Tělo se začalo výrazně čistit, což bylo patrné na první pohled - kožní reakce na zbavování se jedů v těle, neustále mastící se vlasy, přecitlivělost, velká únava a dokonce i chvilkové mimosmyslové stavy. Pozvánky na večírky a sedánky nad vínem jsem den za dnem odmítala. A bohužel jsem s postupem času také zjistila, jak povrchní mohou některé přátelské vztahy být. Kontaktní list v mém telefonu se výrazně zkrátil...

Dva měsíce bez cukru, bez pečiva a bez mléčných výrobků, to byl pro mě zápřah. Uvědomila jsem si, že právě tyto vyřazené potraviny tvořily dosud celý můj jídelníček. Na talíři mi v tu chvíli nezbylo v podstatě nic. A ještě těžší bylo uvědomit si, v jak špatné kvalitě jsem vlastně všechny ty potraviny kupovala.

Začala jsem sledovat složení, pořídila jsem si seznam s vysvětlivkami „éček“ a barviv. A pomalu mi začalo docházet, jak velkým množstvím jedů jsem své tělo zatěžovala a jak moc jsem si sama ubližovala.

Začala jsem tedy pátrat po skutečné, plnohodnotné a nutričně bohaté stravě. Začala jsem si vařit a dokonce i péct. Po pár měsících nového režimu jsem si na mléko, jogurty, těstoviny či pizzu ani nevzpomněla. Pochopitelně, ani dnes nejsem 100% disciplinovaná, čas od času si lehce zahřeším, ale právě tyto ústupky mi pak znovu ukážou, jak citlivá schránka naše tělo je. Znovu si tak připomenu, že už pro mě (naštěstí) není cesty zpět.

Proč? Proč Proč?

Tato nová cesta mě přiměla více se zajímat, více se ptát a více si zjišťovat nejrůznější informace. Denně jsem měla plnou hlavu otázek. Proč ne lepek? Proč cvičit jen ráno? Proč meditovat? Proč si dát poslední kávu nejpozději ve tři odpoledne a ne až v šest večer i se zákuskem, jako sladkou tečku po večeři?

Obklopila jsem se knihami o alternativních léčbách, o emoční inteligenci, o holistické medicíně, o bylinkách, o Ájurvédě, o terapii EFT, knihami o životě, o lidském štěstí či o tom, jak vlastně lidské tělo vůbec funguje.


Byla jsem nesmírně zmatená, jelikož mi to všechno nedávalo smysl. Vstřebávala jsem vše, co mi Petra říkala, co mi radila, vrátila jsem se vlastně zpět do školní lavice. Hltala jsem každý odstavec z každé nově otevřené knihy, zároveň mi ale bylo do breku. 31 let jsem přežívala, nechala se manipulovat reklamami na dokonalé sportovní suplementy, nejúčinnější farmaceutika, spoléhala jsem na doktory. Ti mě například nechali trpět s prasknutým slepým střevem s odůvodněním, že se jedná jen o střevní chřipku…

Upřímně, ještě stále jsem nevystřízlivěla, stále jsem nedočetla všechny knihy, protože na to ani jeden celý život nestačí. Ještě dnes dělám chyby, ze kterých si beru ponaučení, a stále nemám odpovědi na některé otázky. Úžasné na tom ale je, že ony přijdou. Vše přijde, ve správný čas a v okamžiku, kdy na to budu připravena. Stejně tomu bylo i v září roku 2012, kdy jsem se potkala s Petrou. Ano, vše má svůj čas.

Všichni máme volbu

Pokud máte pocit, že je něco ve vašem životě špatně, položte si prosím otázku: Tělo moje, jsi teď šťastné? Jsem já šťastná/ý? Okamžitá reakce na tuto otázku, je správná reakce. Je to intuice. Poslechněte vnitřní hlas a udělejte to včas, dřív než hlava dostane příležitost rozpitvat tento opravdový pocit. A pokud tento váš bude pocit neradostný, skličující, budete z něj mít husí kůži nebo stažený žaludek, je to signál. Signál k tomu zastavit se a rozhodnout se. Máte možnost volby, máte možnost cítit se opět mladě, svěže, čistě, a především být šťastní. Zní to možná jako reklama na štěstí, nebo jako nábor do sekty, kde vám vymyjí mozek. Přísahám vám ale, že to není o ničem jiném, než poznat každou buňku svého těla, poznat, kým skutečně jste. Je to o tom hýčkat se a dopřávat si to, co je pro vás to nejlepší a nejdůležitější. Uvědomit si, co je váš smysl života, mít sny a za těmi si jít. Ať už vás trápí cokoli, položte si znovu otázku: Proč to tak je? Jak to můžu změnit? A je pak jen na vás, zda využijete pomoci, anebo budete pokračovat dosavadní klikatou cestou…

Tímto chci Petře poděkovat za její trpělivost, za veškerý čas, za její pochopení a za veškerou moudrost, o kterou se se mnou podělila. Děkuji za ten klíč, který mi otevřel dveře do nového života.